Silver Rocket

5 desek roku 2015, který by neměly zapadnout

Aran 27. 12. 2015

Žebříčky 2015 samozřejmě budou. Tady jsem si ale dovolil z právě končícího roku vybrat 5 desek, který si podle mýho názoru zaslouží větší pozornost, než jaká se jim věnovala (a nebo žiju v paralelním vesmíru). Mojí TOP 3 sice obsadí New Dog, Calvera a Boduf Songs (pořadí na stupních vítězů ještě nemám), ale těchhle 5 alb by rozhodně nemělo uniknout vaší pozornosti.

 

BEAUTY PILL – Beauty Pill Describes Things As They Are

Chada Clarka si možná pamatujete ze Smart Went Crazy, a pokud s nábožným zápalem studujete kredity na deskách, objevíte jeho jméno v různejch „zvukovejch rolích“ u nahrávek Fugazi, Dismemberment Plan, Lungfish, The Evens atd., atd., atd. Prostě taková DC verze Ondřeje Ježka. „Beauty Pill Describes Things As They Are“ je první album Beauty Pill po jedenácti letech (sic!) a je to taky první album po sto letech, u kterýho mě – neandrtálce – vyloženě baví „složitá“ muzika. I když „složitá“... Beauty Pill jsou geniální v tom, že jeden riff (třeba „Afrikaner Barista“) dokážou během několika minut zahrát stokrát jinak a přitom pořád stejně. IQ tady tepe v pozadí, netlačí se dopředu. Strašně zvláštní písničky, který ani náhodou nemají „rockový“ kořeny. Poslechni TADY.

 

PONTIAK – Nope/Jeppe EP

Zvykli jsme si, že cokoliv Pontiak nahrajou, mění se v audio-zlato. Připadá mi až trochu nespravedlivý, že se u týhle kapely bere genialita za něco naprosto samozřejmýho. Zároveň ale vím, kde tenhle dojem vzniká: songy Pontiak jsou prostě přirozeně, ehm, geniální. V žánru „netlačení na rockovou pilu“ nemají bratři Lain, Van a Jennings Carneyové konkurenci. Letošní EP „Nope/Jeppe“ mi něčím připomíná „Comecrudos“ z roku 2011 – dlouhý a „prázdný“ plochy, totálně úsporná rytmika, napětí, gradace. Pontiak jsou PŘÍRODA, miluju jejich zvuk. Takhle zní kapela, která se po hlavě vrhla do vaření vlastního piva, a která si od pípy a od dětí čas od času odskočí na farmu jednoho z členů, kde věrně zaznamená svůj ŽIVOT. EP poslechni TADY.

 

KILL THE VULTURES – Carnelian

Nechápu, jak to dělá, ale Crescent Moon letos vydal tři úžasný desky: společný mini LP s Andrewem Broderem (moje recenze je TADY), album Mixed Blood Majority – a hlavně „Carnelian“, nový album arcigeniálních Kill The Vultures. Pauza od posledního „Ecce Beast“ (2009) se protáhla na nepříjemně dlouhejch šest let, ale stálo to za to. Tohle je nejlepší rapová věc roku 2015 (spolu s deskama Ceschiho a Bleubirda): neuvěřitelně sugestivní zvuková krajina, věrnej hudební ekvivalent prvních filmů Jima Jarmusche. Kill The Vultures si postavili naprosto svébytnej svět (nelze je poměřovat s nikým druhým) a oživili ho příběhama, z kterejch běhá mráz po zádech. Úžasná hudba na cestu nočním městem: za každým rohem bude NĚCO číhat. Deska číhá TADY.

 

SWEET COBRA – Earth 

Čtvrtá deska Sweet Cobra, která pro mě letos zachránila rokenrol. Je to nejvíc „měkká“ nahrávka v desetiletý historii SC, ale taky nejvíc naléhavá. Připadá mi, jako by si Tim Remis konečně uvědomil, že ty jeho nádherný PÍSNIČKY můžou fungovat i uprostřed rámusu, kterej vytvářej Jason a Robert (mimochodem: kytarový fanatici jistě ocení „rozmazanej“ zvuk jeho kytary, evokující Geordieho z Killing Joke). Sweet Cobra nikdy – NIKDY – nebudou „velký,“ na to jsou členové kapely až moc mimozemšťani), ale nahráli fakt VELKOU desku plnou vzteku, smutku, agrese, lítosti a melancholie. Moc rád bych je zase někdy viděl... Nebo aspoň Tima. Dejte „Earth“ aspoň jednu šanci, to album vám to pak možná stonásobně vrátí. Začni třeba TADY.

 

RADICAL FACE – The Family Tree: The Bastards 

Měl jsem za to, že v žánru „fousatej chlap s akustikou vylejvá svoje citlivý srdce“ jsem už slyšel všechno (a Vaška Havelku k tomu), ale poslední deska Radical Face mě naprosto okouzlila. Kolem tohohle chlapíka opatrně kroužím už řadu let, sleduju jeho cestu – až na „The Bastards“ jsem ovšem definitivně podlehl. TAK něžná, křehká a zranitelná muzika! Pozoruhodný je i to, že kdokoliv z Floridy, kdo Bena Coopera zná osobně (Astronautalis, Bleubird, Rickolus), se doslova ROZSVÍTÍ, když o něm mluví. Radical Face musí bejt naprosto mimořádná osobnost. I ty relativně „velký“ orchestrální party na „The Family Tree: The Bastards“ znějí, jako kdyby to někdo hrál u vás v pokoji v rohu pod skříní. Malej svět plnej dávnejch zranění.