Silver Rocket

Mám pocit, že lidi se snáz identifikujou s pocity velkého kluka: Rozhovor s Old Boy

Torr 5. 1. 2016

Pokud počítám dobře, naposledy jsi zavítal na tuhle stranu oceánu v roce 2013 s Trigger Effect, je to tak? Od té doby jsi dokončil školu, našel si nějakou seriózní práci, hrál asi v padesáti kapelách, otevřel si klub, bar, dobročinnou nadaci, začal hrát na piáno a ke všemu jsi ještě začal zpívat. Chybí něco?

Hrál jsem současně v Trigger Effect a v Barn Burner až do roku 2013, kdy Barn Burner skončili. Svoje poslední koncerty odehráli beze mě, protože jsem byl na turné s Trigger Effect. Poslední evropský turné jsem jel s Trigger Effect. A k piánu jsem se vlastně po letech vrátil (byl to první nástroj, na kterej jsem hrál jako dítě). Na poslední desce Trigger Effect hraju v jedný věci na piáno, kromě toho hraju na varhany a na steel kytaru v kapele jménem Mountain Dust. Pak ještě hraju na varhany a na kytaru v kapele jménem Beat Cops. Takže vlastně nechybí nic... ještě jsem se vlastně oženil!

Proč si teď říkáš Old Boy a jakej je příběh desky „Commune“?

Už dřív jsem si ze srandy říkal „Old Boy“. Ale jako jméno pro tenhle hudební projekt se mi to začalo líbit až časem, protože ty věci jsou o tom, jaký je poprvý zažít něco opravdu těžkýho. Ztráta nevinnosti je součástí dospívání a přeměny v muže, ale mám pocit, že lidi se snáz identifikujou s pocity velkého kluka. A „commune“ je slovo, který se vznášelo kolem nás všech, který jsme tehdy byli pohromadě v mým domě a společně jsme truchlili po Nickově smrti. Chtěl jsem to slovo použít jako jméno pro kapelu, ale místo kapely jsme si s klukama nakonec otevřeli bar.

Znamená to, že písničky na desce jsou o Trigger Effect a o vaší komunitě, nebo obecně o scéně, na který se pohybuješ?

Cílem týhle desky bylo zjistit, co jsem cítil po Nickově smrti. Všichni, kdo byli se mnou, mě hodně moc podporovali a dodávali mi odvahu, ale i tak jsem si připadal sám. Je trochu protimluv mluvit o komunitě, když jsem od začátku tušil, že tohle bude sólovej projekt. Myslím, že ty písničky jsou spíš o tom, jaké to bylo, jak jsem to musel nakonec hodit za sebe a jít dál. Spíš než o o smrti jako takový mi šlo o reakce a rozpory mezi tím, že jsem byl s lidmi, kde jsme všichni byli na stejný vlně, a tím, že jsem musel fungovat i ve vnějším světe, musel jsem každý den čekat na metro přesně na tom místě, kde jsem se tu hroznou zprávu dozvěděl.

Znám tě jako kytaristu, tak bylo trochu překvapivý slyšet tě na hrát jenom na piáno, připadalo mi, že všechno skládáš úplně přirozeně jen s kytarou. Věděl jsi od začátku, že to bude tentokrát tenhle nástroj, nebo jsi chvíli váhal? Všichni si pamatujeme, jak jsi hrál s Trigger Effect na kytaru jako o život, tu neuvěřitelnou sílu a energii týhle kapely na pódiu. Jaký je to hrát úplně sám, a ještě k tomu zpívat?

Pořídil jsem si domů piáno před pár lety a je to vlastně jedinej nástroj, na kterej doma hraju. Nikdy jsem při tom nic neskládal, jen jsem si hrál Beatles nebo nějaký blues. Některý věci na Commune vznikly původně pro punkovu kapelu, kterou jsem chtěl založit s klukama z Trigger Effect, ale nedošlo k tomu. Prostě mi připadalo zajímavější zahrát je sám. Je fajn, že si mě lidi pamatujou jako toho šílenýho kytaristu a že můj sólovej projekt bude něco úplně jinýho. Hodně kluků z punkovejch kapel dělá ještě akustickou hudbu, což je super, ale často je to jen jiná verze toho, co dělají normálně. Nahrát desku na piáno je něco úplně jinýho a byla to dost výzva. Zjistil jsem, že je to mimořádně smutnej a dramatickej nástroj. Může vyplnit spoustu prostoru nebo být naopak úplně minimalistickej. Je dost divný sedět na pódiu, kde nic dalšího už není. V kapele si klidně hodíš vlasy přes ksicht a můžeš zmizet do svýho vlastního světa, ale když jsi na pódiu sám, musíš prostě ten prostor zaplnit tím, co máš. Všichni se dívají na tebe a poslouchají jenom tebe. Když lidi soustředěně poslouchají tichou hudbu, je to pro mě stejně silnej pocit, jako když hraju s kapelou a lidi skáčou z pódia do pitu jako blázni.

Když jste nebyli s Trigger Effect na pódiu, věnovali jste se spoustě zajímavejch věcí... Turbo Haus, Nick Babeu Centre for Arts... řekni nám o tom něco.

Trigger Effect dál dělají společně hodně věcí, jen jsme se rozhodli, že momentálně pro nás není priorita mít společně kapelu. Založili jsme Nick Babeu Centre for the Arts, což je nezisková organizace, jejímž cílem je podporovat umění v Montrealu. V zásadě je to ale především legální krycí platforma pro Turbo Haus, což je klub nebo prostor, kterej provozujeme. Turbo Haus je projekt, na kterým vlastně pracujeme už hodně let. Když kapela skončila, rozhodli jsme se tomu věnovat naplno. Pronajali jsme si historickou budovu bývalý banky v západní části Montrealu, která desítky let chátrala, a vybudovali v ní bar a místo na koncerty. Většinu jsme si toho udělali sami, s pomocí kámošů. Není tam ani elektřina ani voda, je to jen opuštěnej betonovej barák. Máme velkou radost z toho, co z toho vzniklo. Otevřeli jsme Turbo Haus v květnu 2015 a scéna v Montrealu nás myslím hned vřele přijala. Už tam proběhlo množství koncertů a akcí a nevypadá to, že by to v budoucnu mělo nějak zpomalit. Klub je v patře, v přízemí máme ještě bar, jmenuje se Loic a má otevřeno sedm dní v týdnu.

Jednou jsi někam napsal, že tě baví učit lidi. Byl jsem v šoku, protože učení podle mě každýho silně frustruje. Co přesně učíš a co tě na tom tak baví?

Mě učení nepřipadá frustrující. Asi je to tím, že neučím žádný pořádný předmět, ale angličtinu. Úspěch nespočívá v tom, že pochopíš nějakou teorii nebo zvládneš fakta, jen se v tom jazyce prostě zlepšíš. Mám magisterskej diplom z aplikovaný lingvistiky a věnuju se především výuce správný výslovnosti. Nepřipadá mi to stresující nebo namáhavý. Dřív jsem měl spoustu zaměstnání, většinou to byla nekvalifikovaná práce, která byla mnohem těžší než tohle a platili mi za ní míň. Pracuju se studentama, jsou obvykle silně motivovaný, pocházej z různejch koutů světa a chtějí se nějak integrovat do kanadskýho vzdělávacího systému. Pracuju i se studentama ze speciálních škol i s lidma, jejichž mateřštinou je angličitina, ale prostě potřebují pomoc. Je to hodně uspokojivá práce.

A teď mi jmenuj pět nejvýznamnějších kanadskejch kapel nebo hudebníků všech dob.

Hele, budou jen čtyři, ale budou to lidi, který mě nejvíc ovlivnili v mým vlastním hudebním životě (uvádím je bez pořadí).

Bionic: tohle je nejen naprosto boží kapela, ale navíc je to kapela, která vzala Trigger Effect na úplně první kanadský turné a naučili nás, co to obnáší. Všichni kluci z týhle kapely se podíleli (a podílejí) na spoustě vlivnejch kanadskejch i jinejch hudebních projektů (Change of Heart, The Doughboys, USA Out of Vietnam, Hashed Out), takže když je tady uvedu, uvádím vlastně spoustu hudby od nás, kterou mám rád.

NoMeansNo: tihle chlapi vydávali neuvěřitelný desky a hráli úžasný koncerty už v době, kdy punk vzniknul. Měli jsme štěstí, že jsme s nima pár koncertů odehráli a spřátelili se, navzdory faktu, že jsou asi o 40 let starší než my. Jsme pořád v kontaktu, spí u mě doma na podlaze, když jsou tady ve městě. Milí lidi, totální podivíni, bláznivá hudba.

Priestess: kanadský kapely (a hlavně ty z Montrealu) vytvořili hodně hudby, která ovlivnila celej svět. Kvůli týhle kapele se lidi začali poprvé víc zajímat o kanadskou rockovou hudbu. Známe se, jezdil jsem s nima na turné a s jejich zpěvákem Mikeyem teď hraju v kapele. Přál bych si, aby se z nich stala největší kapela na světě, zachránili rocknroll a spasili Kanadu tím, že by si nás svět přestal spojovat jen s Justinem Bieberem a Nickelback.

Grimskunk: tahle kapela začalo v 80. letech pod názvem Fatal Ilness, hráli hardcore, pak se přejmenovali na Grimskunk. Hrajou hodně divnou a eklektickou hudbu, něco jako world beat thrash punk reggae... prostě Quebec. Zmiňuju je, protože tyhle lidi mají schopnost měnit svět kolem sebe: DIY turné, vlastní studio, vlastní label, kterej vydal množství úspěšný a vlivný hudby. Motal jsem se kolem nich už jako kluk a je neuvěřitelný, co všechno dokázali, jako kapela i jako lidi. Všechno, co jsme dělali s Trigger Effect i potom, bylo vlastně inspirovaný právě jimi.

Takže ten můj výběr je vlastně jen parta starejch pankáčů...

Turné začíná za týden. Těšíš se na něco úplně nejvíc?

Chci vidět všechny kamarády! Trochu ti poblejt auto! Zahrát písničky, který jsem vymyslel u sebe doma v obýváku s naším kocourem, kterej se válel na pohovce, na místech, který jsou velmi daleko od kocoura i od pohovky. Neustále do tebe v autě hučet a pořád ti něco vykládat, dokud mě neuškrtíš a nezahrabeš v nějakým temným českým lese.