Silver Rocket

Zápisky z turné Or 2015: 3. díl – U. fakin K.

Váša 10. 1. 2016

6. 9. Worcester – The Pig and Drum

Na farmě La Rouille v severozápadní Francii jsme zažili jedno z nejtvrdších probuzení celýho turné. Šli jsme spát kolem třetí a vstávali jsme v pět, abychom stihli dojet na trajekt do Calais, který bylo vzdálený přes 500 kilometrů, a dalších víc jak 300 km nás pak čekalo v Anglii. Oh my fakin God. Hovadskej přejezd, samozřejmě. Pohodlnější a kratší (ale časově víceméně stejný) by bylo vzít to trajektem z Le Havru do Southamptonu nebo Portsmouthu, ale tahle loď stojí asi třikrát víc než klasická trasa Calais – Dover, proto jsme se rozhodli pro variantu strávit čas na cestě v autě než na pohodlný palubě trajektu. Žádali jsme FOM, jestli by nám na to něco nepřihodil, ale řikali, že ne, a ať držíme hubu.

Snídaně proběhla v ještě dojíždějící kalbě, což bylo poměrně dost bizarní – čtyři zmoklý slepice (my) si dávali fajnovou luštěninovou pomazánku s domácím chlebem, kterou jim místní připravili, a kafe, a všude okolo se motaly zombies. Pohled na našeho domácího, kterej měl pořád ještě namalovanej obličej ze svojí úvodní performance, kterou jsem popsal v minulým díle, budil docela hrůzu (fakt působil dojmem "kouzelníka/blázna z hororu", a jak jsem byl rozespalej, docela jsem se ho bál). Neměli jsme naštěstí moc času se zdržovat a ještě za hluboký tmy jsme vyrazili.

Další věc, kterou jsme trochu nedořešili, byl stav nafty – nějak nám nedošlo, že bude těžký ráno a většina benzínek bude zavřená. Narůstající obavy jsme zhasili po nájezdu na dálnici, a jakmile bylo natankováno, rozložil jsem se na sedačky a dal si ještě pár hodin klimbačky. Vzpamatoval jsem se po rozednění, definitivně mě probral pohled na uprchlickej tábor kolem dálnice v Calais. Dost síla.

Příjezd do Doveru

Před nájezdem na trajekt jsme podstoupili celní kontrolu – nic dramatickýho, jen jsme ukázali, co vezem v kufru (Františkovy propocený a smradlavý šortky ze včera rozložený na všem ostatním přímo v úrovni celníkova nosu), ve frontě jsme pak stihli ještě uklohnit v ešáku poctivou čočkovou šlichtu. Domluvili jsme se s Frantou, že odřídí Francii a já to vemu v Anglii. Ještě jsem tam nikdy neřídil a byl jsem zvědavej – no a supr, moc mě to bavilo, fakt.

Zhruba kolem půl sedmý jsme konečně dojeli do Worcesteru. Pozor – nečte se to Worčestr, jak by si možná milovníci tradiční český kuchyně mohli myslet, ale Wustr (klasicky po anglicku je w spíš u a r je spíš a). Místo, ve kterým jsme hráli, se jmenovalo Pig and Drum, a byla to celkem obyčejná anglická hospoda, na hraní dost divný místo – nikde žádnej pořádnej prostor, "pódium" bylo udělaný na dvou schodech, který vedly k hajzlům (takže samozřejmě lidi chodili během hraní těsně kolem kapel chcát) a uprostřed těch dvou schodů byl sloup. Super.

Koncert dělal Ricky, takovej vyhulenej třicátník, na kterýho jsme jako na jedinýho z anglickejch koncertů něměli žádný reference. Už hodně brzo jsem ale začal mít podezření, že to bude divnej koncert – plakát vypadal dost příšerně, jedna kapela se dle videa jevila, že to bude naprosto strašný, druhá kapela zas na fb událost skoro každej den posílala reklamu na svůj merch a videa. Vím, že působím jako škarohlíd, ale všechny obavy se potvrdily. První kapela se jmenovala Rusty Knives, nechápu, jak o tom Franta moh napsat, že to jsou anglický Leto. Ani omylem, tohle byl anglickej pokus o blbý karaoke do blbý kytary (jediný, co je s Leto mohlo spojovat bylo, že to byli holka a kluk). Druhý hráli Soden, kluci řek bych tak těsně před dvacítkou. Hrálo jim to dobře, ale bylo to strašně typický a s neodpustitelnejma hvězdnejma manýrama – klasickej hutnej sludge a často velmi nekorektní dýlka kytarovejch sól. Pozitivně na mě nepůsobilo ani to, že se kytarista hned po koncertě zdejchnul s houfem náctiletých fanynek (tím hůř pro nás, protože tahle parta místní omladiny tvořila výraznou část publika). Na našem koncertě mi vadilo, že jsem nakonec nezvládnul splnit svoje předsevzetí, že během setu přeze mě nikdo na hajzl neprojde. Jsem měkkota a pokaždý jsem uhnul.

"I'd like to have a bottle of Or please!"

Necelá dvacítka lidí ale vypadala spokojeně, Ricky do klobouku vybral pár šupů, a my se tak mohli přesunout k němu na byt, kde nás čekala večeře, kterou připravila jeho přítelkyně. Docela fajnová pikantní směs s rejží. Naši hostitelé byli velký milovníci čaje a hulení. Čaj jako ok, ale nepochopím, jak je někdo schopnej žahat jeden joint za druhým, zatímco v patře spí jeho malá dcera, která jde další den poprvé do školy (a čoud se samozřejmě line po celým baráku). Ačkoli byli tyhle lidi jinak objektivně celkem fajn, necítil jsem se s nima moc dobře, všechno bylo takový polorozpačitý, a zpětně to hodnotím jako nejslabší část turné. Spát jsme šli naštěstí celkem brzo, a jelikož jsme pili jen čaj, byli jsme další den nažhavený na malou prohlídku města.

7. 9. Stourbridge – Scary Canary

Spali jsme v obýváku na chlupatým koberci. Celkem brzo jsme se posbírali a zašli si na snídani do podniku, kterej nám byl doporučenej, a kde dělali vegetariánský i veganský verze anglický snídaně. Neváhali jsme zainvestovat a užít si řádný britský zahlcení mastnotou všeho druhu. Paradoxně největší problém jsem měl se snědením toustu, o kterým by si člověk myslel, že se jím zajídá všechno ostatní, ale ejhle, nacucanej toust jsem zajídal smaženejma žampiónama, fazolema a veganským párkem... Posilněný touhle kombinací jsme si dali malou okružní procházku k místní řece Severn a nevynechali jsme ani katedrálu z 11. století, kde zrovna probíhal obřad, kterej se nám nepodařilo identifikovat.

Vegan english breakfast

Worcester

Worcester je hezký, typicky anglický, univerzitní město, ale na koncert v něm nijak zvlášť vzpomínat nebudu. Vyzvedli jsme věci v klubu a vyrazili směr Stourbridge, který je vzdálený jen necelých 40 kilometrů. Je to víceméně předměstí Birminghamu, z centra, vlastně hned od klubu, jezdí vlak, kterej je v Birminghamu za půl hodiny. Přijeli jsme celkem s předstihem a už se nám nedařilo udržet svý hladový žaludky – vzali jsme nedalekou sámošku útokem. Stihli jsme tak akorát dožrat naše bagety s humusem a z klubu vylezl sympatickej barman v triku Electric Wizard a nasměroval nás s dodávkou do dvora, odkud se nakládaj věci nahoru do klubu.

Scary Canary je fakt sympatický místo v patře baráku, kterej dřív bejval McDonald (firma ten dům postavila a pořád má cihly konstruovaný do toho klasickýho eMka). Je to spíš taková skoro až kýčovitá kavárna, ale cejtil jsem se tam příjemně. Během nošení věcí se objevil Bruce, dnešní promotér, kterýho nám dohodil Rob – náš oblíbenec ze Stoke – takže bylo jasný, že s Brucem nemůžeme šlápnout vedle a bude to dobrý. Bruce je fakt vynikající chlapík – takovej anglickej džentlmen se skvělým vkusem na hudbu, pořád na všechno říká "excellent" a vůbec s ním byla skvělá domluva a všechno fungovalo, jak má. Fascinovalo mě, že je pořád absolutně v klidu, i když měl celou organizaci koncertu na starosti víceméně sám. No tak aby ne, když se příjmením jmenuje Goodenough, nekecám (#superjmena).

Scary Canary bylo plný prastarejch anglickejch mouder

K tomu si stihnul střihnout set i se svou kapelou The Dead at Sea, která je spíš takovým vedlejším projektem – Bruce bubnuje ještě v Opium Lord, což je řek bych už taková větší kapela, která má leccos za sebou včetně americkýho turné, takže Dead at Sea beru jako takovej pohodovej vedlejšák. Z nahrávky jsem to ani nečekal, ale moc mě to bavilo – dvě kytary a bicí, a k tomu projekce, jen instrumentálně. Právě jsem se z tý nahrávky bál, že to bude klasickej post-rock, ale bylo to dost zajímavý a správně nekýčovitý. Trochu jsem si vzpomněl třeba i na Constantines anebo Transwaggon, kdyby byli bývali hráli o něco pomalejc. Zkontrolovat to můžete tady: http://deadatsea25.bandcamp.com, na Opium Lord se můžete podívat třeba tady:

Druhý jsme hráli my. Bruce ještě před koncertem zjistil, že jsme fanoušci Hvězdnejch válek, což vedlo k tomu, že za nás při setu promítnul všech šest epizod (dobře, teď už jich je sedm) smíchaných naráz – kdyžtak si to taky najděte na youtube, je to dost bizár. Každopádně jsme to teda odkroutili se Sílou v zádech, a za mě to bylo dost dobrý. Neměl jsem ani problém se sedícíma lidma – za normálních okolností to nechápu a zcela odsuzuju, ale tady mi to přišlo v pohodě. Jinak dost dobrej zvuk a pro mě dobrej výběr válů, takže spokojenost. Prodali jsme pár desek a myslím, že jsme se setkali s pozitivním přijetím.

The Dead at Sea

Poslední hráli New Alaska, další kapela ze Stourbridge, která po delší době vylezla na světlo s novou deskou. Z nahrávek mě to dost bavilo a i koncert byl spoko. Ihned si při jejich poslechu vzpomenu na Challenger a další kapely Davea Laneyho. Ten britskej šmrnc je ale nezaměnitelnej. Aktuální deska od New Alaska se jmenuje Western Corners a celou si ji můžete poslechnout a stáhnout tady: http://newalaska.bandcamp.com/album/western-corners.

Takže suma sumárum dost dobrej večer – nijak přespříliš lidí, ale hodně fajn atmosféra. Dopili jsme Foster's piva, který nám Bruce nakoupil (v Anglii fakt nezvyklej nadstandard) a pomalu začali balit, protože na spaní jsme se přesouvali k Brucovi do Birminghamu. Jelikož jsme před koncertem nebyli hladový, dohodli jsme se s Brucem, že to vyřešíme až po koncertě – plán byl, že nám koupí, co budeme chtít, ale vzhledem k pozdní večerní hodině už byla otevřená jen turecká pizza, kde jsme si dali ukrutně mastný margarity. Bruce jel napřed svým autem a sešli jsme se zrovna, když přijel domů. Jak se nám totiž svěřil, sám taky podniknul zastávku na jídlo ("I was so bad and went to McDonald's."). Sedli jsme si do obýváku a ještě hodně dlouho kecali o všem možným. Nabídli jsme Brucovi zbytek Kozlů, který jsme dostali od prvního stopaře a sami pili Brucovy Carlsbergy a nějaký belgický pivo, který měl doma. Bruce je mimo jiný i velkej fanda do fotbalu (Aston Villa prej super a Birmingham City jsou fakin loosers), čili hned zapnul televizi se sestřihama, načež jsme plynule přešli na pořady o vaření, který byly s tlumočníkem do znakový řeči – po pár pivech je fakt strašně komický pozorovat některý znaky pro různý "kuchyňský" výrazy, vím, že jsme se tomu zvládli smát dost dlouho. Byl to fakt dobrej večer.

Cedule příznačná pro Brucova dealera – prej si jezdí pro věci, co potřebuje, k chlápkovi, kterej vede automyčku. Heslo je, " prosil bych umejt auto " .

8. 9. Stoke – Bunker 13

Spali jsme každej ve vlastním pokoji (!), na anglický poměry má Bruce totiž celkem prostornej dům (místnosti jsou samozřejmě malinký, ale je jich celkem dost a v domě bydlí jen se svou přítelkyní). Adámka stylově uložili do místnosti plný luxusních aparátů. Vyspávali jsme celkem dlouho s vědomím, že nás čeká opět relativně pohoda přejezd, chtěli jsme ale ještě stihnout aspoň krátkou prohlídku města. Po snídani složený z toastů a kafe (stihli jsme ještě nafasovat spoustu CDček a kazet z Brucova labelu Carnage Club) se náš hostitel nabídnul, že než bysme jezdili do města sami, vezme nás autem a uděláme rychlotour s odborným výkladem. Bylo to fakt zábavný, už samotnej fakt sedět v britským autě Vauxhall (v Anglii se tak jmenuje Opel), kterej řídí echt britskej chlápek a ukazuje a vysvětluje všechno po cestě, samozřejmě včetně všemožných historek. Zastavili jsme v centru, kde je udělaná celá nová čtvrť z bejvalejch industriálních budov, a mezi nima je zastrčenej krámek s deskama. Proběhla samozřejmě horečná listovačka – měli tam dobrý věci, ale přišlo mi to na naše poměry nějak moc drahý. Z časových důvodů jsme se – s lehkou exkurzní zajížďkou – vrátili k Brucovi, řekli si definitivní goodbye a vydali se dál na sever do Stoke.

Adámkův ranní sestřih – jedem do Stoke vole!

Projížďka s Brucem po Birminghamu

Měli jsme to necelou hodinku a s Robem jsme byli domluvený, že ho vyzvedneme u něj doma. Dost jsme se na tohohle maniaka těšili a v okamžiku, kdy se otevřely dveře, ve kterých stál Rob se svým širokým úsměvem a skoro nesrozumitelně zadrmoleným "wozup mejts!", nás moc hezky zahřálo u srdíčka. Od tohohle momentu se začal počítat čas výraznejch a rozjetejch dvou dnů, který jsme společně strávili. Předali jsme Robovi tričko Opium Lord, který po nás poslal Bruce, a nakýblovali jeho výraznou postavu do dodávky.

Robův řadovej cihlovej dům je pro mě takovým symbolem Stoke, tentokrát jsme ale hráli úplně v centru ve čtvrti Hanley (což bylo mimochodem jedno ze šesti měst, ze kterých v roce 1910 vzniklo Stoke-on-Trent), která byla fakt hodně městská s vysokejma barákama a spoustou obchodů. Na poslední chvíli se měnilo místo a nakonec se nehrálo v klubu Tech Noir, ale v Bunker 13, což byl metalovej klub se vším všudy – poměrně velká kapacita, velkej bar, temno, a na stěnách mj. takový ty symboly pro radioaktivitu... Ale tak proč ne, Rob to měl pod palcem – ten původní klub skončil asi tejden před akcí, ale majitel Bunkru je Robův kámoš (přibližně stejnej ročník), takže to nakonec vypadalo, že se vlastně vůbec nic nestalo.

V celým centru Stoke se nesmí parkovat, takže jsme vyložili věci a nechali auto hodně daleko na parkovišti u Tesca. Po zajištění těchhle základních věcí Rob nadhodil (nebo oznámil?), že si sednem na pivo v jeho oblíbený putyce, která byla jen pár bloků od klubu. Jmenovalo se to "The Stage Door" a byla to fakt knajpa poměrně tvrdýho kalibru s jukeboxem plným starejch punkovek, šipkama a zhruba desítkou štamgastů, který přesně evokovali to, co si představuju pod pojmem "Stoke guy". Váha minimálně sto kilo, ruce jak lopaty a nesrozumitelnej přízvuk. Rob se usadil se svojí poctivou pintou a zasněně se zadíval na jukebox a pokyvuje hlavou prohlásil: "Stage door, men. Yeah, I spend my childhood here..." Dobrá výchova.

Večeře ve Stoke

Dali jsme si Ale, ale ještě jsme na popíjení neměli moc náladu – hlavně jsme byli hladový. Nechali jsme teda Roba napospas s místníma, mezi který se začínali přimíchávat i lidi z jeho kapely Bleak Zero, a vyrazili zapátrat, jestli je ve Stoku možnost nějakýho bezmasýho občerstvení. Skoro všechny obchody byly zavřený, ačkoli bylo jen asi něco po sedmý hodině (což schvaluju), nakonec jsme natrefili na takový bistro, kde promítali fotbal a měli vegetariánský burgry. Dali jsme si je s hránama a různejma omáčkama. English lifestyle, dude.

Vrátili jsme se pak zpátky do Bunkru, kde už byli nějaký lidi, a začínalo se schylovat ke hraní. První, pokud si dobře pamatuju, byli Gringos. Byl to jejich první koncert a nebylo to špatný, takovej math-rock, ale vybavuju si to už jen matně, tak nejsem schopnej říct nic bližšího. Druhej hrál Rob s Bleak Zero. To je fakt Stoke kapela jak vyšitá – všichni členové splňují výše popsaný parametry (a to včetně bubenice) a dohromady produkujou špinavej noise-core, kterej mi zní, jak kdyby se roztáčely nějaký těžký stroje zaoceánskýho parníku a všude by z toho prýštil mazut. Technicky to není kdovíco, ale máme Roba rádi, tak to respektujeme, hehe... Jako třetí na to pak šli Pedro Don Key, a byl to naopak jejich poslední koncert. Dostali jsme na ně výrazně pozitivní reference od Bruce, kterej prohlásil, že to je jeho oblíbená anglická two-piece kapela. Není se co divit, bylo to fakt dobrý – zběsilej math-rock, kterej by určitě ocenili kluci z NAAB. Precizní hra a zároveň show, ke konci setu se rozjela tancovačka na pódiu a musim říct, že rozlučku měli Pedro Don Key fakt důstojnou. Ačkoli tenhle styl zas tak nemusím, ten set jsem si užil. Tu poslední tancovací sekvenci jejich setu můžete najít na jejich fb profilu: http://on.fb.me/1Oc8JYP

Bunker 13

Už při zvukovce, kterou jsme si odbyli ještě před začátkem celýho koncertu, jsem registroval podezřelej smrad, kterým obvykle smrděj bedny těsně před odpálením. Nikterak mě proto neuklidnilo, že jsem to při přípravě na naše hraní ucítil znova a silněji. Na svoji bednu trpím lehkou paranoiou, ale všechno nasvědčovalo tomu, že smrad se neline z bedny, všechno hrálo, tak jsme to neřešili. Po čtvrtým songu jsem zaregistroval čoud z takový klecový backstage, která byla vedle pódia. Chvíli jsem přemýšlel nad tím, jestli je možný, že tady maj takovýhle "kouřový efekty" a zároveň jsem doufal, že si toho všiml i někdo jinej. Velmi brzo se všechno vyřešilo tím, že vše v okolí pódia zhaslo a náš set skončil. Chvíli jsme rozpačitě stáli, ale začalo bejt jasný, že se to znova už nerozjede, takže jsme poděkovali a šli do prdele. Ale ne, i tak to bylo v pohodě – zbývaly nám asi dvě věci a lidi kolegiálně tleskali. Myslím, že se nám stalo poprvé, že by v klubu během hraní vyhořela elektrika a nepotřebuju to teda opakovat.

Adámek po tom, co ve Stoke odpálil elektriku

Každopádně zpětně na tom koncertu shledávám hodně pozitivního, ačkoli jsem během večera trpěl mírnou ponorkou a únavou. Hodně oceňuju, že na koncert z Manchesteru přijel Sacha z Hammers se svojí přitelkyní, to mi přijde fakt hustý a super – má teď kapelu Glarus, ve který jednu dobu působili opět komplet členové Hammers, ale už mají jinýho bubeníka, tak to není úplně 100% pokračování. Rob s náma po koncertě vytrejdoval LP za čtyři trika Bleak Zero, takže z celý výpravy se rázem stala chodící reklama na tuhle dřevorubeckou kapelu ze Stoke. Stavila se i Robova přítelkyně Debbie a seznámili jsme se mj. i s kytaristou a zpěvákem z Ox Scapula Willem (což jsem teda zjistil až ex-post, že tam hraje), který jsem po minulým příjezdu z Anglie docela dost poslouchal. Celá tahle parta plus mínus nějaký další lidi se pak naskládala do naší dodávky a přesunuli jsme se k Robovi domů, kde pokračovala afterparty, kerou nejdýl vydrželi táhnout Franta s Adámkem a Robem, a propracovali se až k nočnímu kulinaření – viz tady:

9. 9. Leeds –Chunk

S Agátou jsme spali v dodávce, vevnitř domu jsme se sešli zhruba v momentu, kdy se tvrdý jádro pomalu začínalo sbírat zpátky do života. Snídani jsme poskládali z různejch zásob, hlavní bod snídaně měl ovšem Rob vymyšlenej ve svojí oblíbený lokální knajpě, kde jsme měli ochutnat "proper Ale". Jelikož role řidiče padla dneska na mě, nebyl jsem z tohohle plánu dvakrát odvařenej (když už proper Ale, tak bych si ho taky rád užil). Bylo to ale dobrý sezení, kecali jsme o různejch věcech, hlavně o muzice a o Stoku, Rob pořád objednával další pinty a nakonec se to zvrhlo v ďábelskej plán, že to Rob s náma dneska vezme i do Leedsu. Místama se v něm sice objevovaly záchvěvy zodpovědnosti (dneska měl hlídat děti), ale všechno celkem seriózně vyřešil – domluvil se s ex-ženou a zároveň je jeho syn, kterej se mimochodem jmenuje Kyuss (ano, není to podle kalendáře), už celkem velkej, aby se o sebe postaral sám. Na to konto se Rob vztekal, že vzhledem k tomu, jakej je on sám, nemá Kyuss moc proti čemu rebelovat, aspoň ne tím konvenčním způsobem. Proti životnímu stylu svýho táty prej rebeluje sportem. Před odchodem jsme se nechali barmanem vyblejsknout (viz foto níže), Rob si pak zbytek svého ejlu dopil po cestě (samozřejmě má v hospodě svůj vlastní půllitr, resp. pintu).

Snídaně fukin' Stoke-on-Trent style

Sbalili jsme věci – na balení Rob pustil dbh, pro mě tentokrát jeden z hlavních objevů turné. Je to chlápek, kterej dřív hrál v kapele Nasdaq (mimochodem vydávali na Carnage Club, a jejich CD jsme od Bruce samozřejmě taky vyfasovali s tím, že to je "best fakin band ever"). Teď hraje sám instrumentálně na španělku, ačkoli na desce, na kterou mi Rob dal download kód, je i pár válů na piáno. Je to fakt dobrý a doporučuju si to poslechnout třeba tady: http://soundcloud.com/threadrecordings

Jinak jsme samozřejmě stihli s Robem poslechnout spoustu muziky, mimo jiný i nový GY!BE, který jsem ani nezaregistroval, že vyšli, no a taky jsme se dostali k Hüsker Dü s tím, že jsme kdysi zkoušeli hrát Don't Wanna Know if You' re Lonely a že to vypadá, že se zase maj všichni rádi a možná zas budou hrát. Na cestu do Leedsu jsme se ale drželi pravidla "driver picks the music", takže hráli Lungfish a Fugazi.

Ze Stoke do Leedsu to trvá asi tak akorát na to, aby se ALE proměnil ve VÝTUH. Do komplexu "Chunk", kde jsme dneska hráli, jsme tak přijeli v lehkým deliriu. Rob chvíli vypadal, že se probudil do jinýho světa a teprve teď si uvědomil, že je v Leedsu. Hodně záhy si ale odskočil tuhle krizi spravit pizzou a colou a bylo zase dobře...

Chunk je budova, kterou část lidí z leedský scény využívá jako zkušebny a občas tam dělají i koncerty. Vypadá to, že celej tenhle kolektiv funguje dost dobře a vyskytuje se tu hodně dobrejch kapel. Koncert dělal Steve, jehož si možná pamatujete coby bubeníka Khuda, který se svýho času v Čechách vyskytovali hodně často. Osobně jsem se s ním nikdy moc nebavil, protože vedle kytaristy Toma (kterej momentálně žije v Helsinkách a má tam i novou kapelu NYOS, která podle všeho zní úplně jako Khuda) vždycky působil spíš tišším dojmem. Každopádně je to skvělej sympatickej chlapík. Přijeli se svou přítelkyní Tashou chvilku po nás. Bylo roztomilý sledovat Tashu, která se rozplývala nad Adámkem, jenž si v Birminghamu vyholil řídítka, aby do Stoku jak se patří zapad (pro vaši informaci ze Stoke pochází Lemmy z Motörhead, jak mě Lilek nezapomněl upozornit při kontrolní SMS), a s Tashou se zároveň naposled viděli někdy před šesti lety na prvním turné Khuda.

Leeds – Chunk

Na véču jsme od nich dostali moc dobrou pikantní směsku s pitama. Všechno pomalu plynulo k zahájení večera první kapelou, kterou byli Groak, což je jedna z několika kapel, ve kterejch Steve po konci Khuda hraje. Groak jsou naprosto nekompromisní krvelačnej sludge/doom a pro milovníky tohohle žánru to je určitě zajímavej tip – můžete poslechnout tady: http://groak.bandcamp.com. Druhý hráli Mausoleion, na ně jsem tam byl jenom chvilku, protože mě to nebavilo, ale nevím, možná jsem byl ten večer moc skeptickej. Znělo mi to jako klasickej temnej hardcore německýho střihu – k poslechu zde: http://mausoleion.bandcamp.com. Druhým důvodem, proč jsme se na tuhle kapelu trochu vybodli, bylo, že jsme šli narychlo trénovat ten cover Hüsker Dü za autoservis, kterej je vedle Chunku. Párkrát jsme to nasucho sjeli a šli se připravit na náš set. Bylo to celkem v pohodě, jen jsem se celkem chytil za hlavu, když Adámek před prvním songem vyhlásil, že "Hello everybody, we're Or from Prague and this song is about fucking!" Já vim no, jsem uťáplej konzervativec. Teď mi to přijde ale celkem vtipný, he he...

Celý jsme to uzavřeli Don't Wanna Know if You're Lonely, který jsme věnovali Robovi. Poslední kapelou večera pak byli Pink Rick (všechny kapely dneska byly z Leedsu), a bylo to fakt moc dobrý. Hodně mladý kluci, který ale hráli poměrně dost nekonvenčně – cejtil jsem jasnou inspiraci Shellac nebo My Disco. Po jejich koncertě jsme se neubránili lehký elektronický tužce na téma balancování na hraně kýče (např. afektovaný zpřetrhání strun na konci setu jsem teda kytaristovi fakt nežral), ale stejně musim říct, super kapela. Poslech zde: http://pinkrick.bandcamp.com. Právě jsem ale na netu zjistil, že taky končej – no budu je dál sledovat, čekám, že další projekty na sebe nenechaj dlouho čekat.

Pomalu jsme dopili poslední piva a připravili naše věci doprostřed místnosti, kde se hrálo – nějak jsme si neuvědomili, že by někdo z nás měl zůstat střízlivej, naštěstí ale nebyl problém se se Stevem dohodnout, že věci i auto necháme v Chunku a dojdeme k němu a Tashe pěšky. Byla to docela dobrá procházka. Rob se stihnul se Stevem skamarádit, a vypadalo to na hodně příjemnou párty. Tasha mezitím stihla dokoupit piva a sedli jsme si v obýváku, kde jsme ještě hodně dlouho kecali a občas i vzpomínali na starý časy, když byli Khuda v Praze. Vzpomínám na to jako na hodně dobrej večer, Steve s Tashou jsou fakt dobrý hostitelé. Franta ještě v noci stihnul jednu náměsíčnou epizodu i aranžmá perverzních fotek spících lidí, ale není to nic, co by stálo za nějakou rozsáhlou elektronickou tužku.