Silver Rocket

Familea Miranda: Je to jako hostie

Töhötöm 19. 4. 2016

Popovídat si s Katafúem a Milem (čili kytara a basa z Familey Mirandy) je vždycky zábavný a povznášející, a vzhledem k tomu, že se chystají na pár koncertů do našeho kraje, přišla vhodná chvíle zjistit, jak se jim daří.

Zleva Obočí, Pružina a Kotleta

Hele, pánové, vy – jakožto Paraguayci – jistě máte nějaký vypečený přezdívky.
Katafú: Máme, ale je pravda, že vznikly až v Barceloně. První jsme vymysleli pro Alexe, začali jsme mu říkat „pružina“.

Pružina?
Katafú: Ano, pružina. Nejdřív nás to mátlo, protože u nás doma v Chile se pružina řekne prostě pružina, ale ve Španělsku se pružina řekne úplně jinak, a ta místní pružina u nás znamená něco dost jinýho.

Trochu se v tom ztrácím...
Katafú: To nevadí… pak už to šlo rychle, třeba Milo je „kotleta“.

To už je lepší, to dává smysl... proč je proboha Alex pružina?
Milo: Má to souvislost s jeho vlasama.

Možná mi trochu svítá, tady u nás se tomu říká „květák“.
Milo: U nás v Chile je květák prostě květák. A víš, jak říkáme Katafúovi?

Rock?
Katafú: Ne, já jsem „obočí“.

Máte přezdívky jak fotbalisti.
Katafú: Já nejsem ani trochu fotbalista. Zero futbolero.

Trochu mě šokuješ, bratře.
Katafú: Hele, jsou za tím závažný traumata z dětství. Zkus si představit, jaký to je, když je ti deset let, nastoupíš poprvý v životě na hřiště do fotbalovýho zápasu a okamžitě dáš gól.

No to je prostě... paráda, ne?
Milo: On ho ale vstřelil svýmu vlastnímu mužstvu.
Katafú: Všichni se na mě vrhli a chtěli mě zabít. Normálně mě chtěli zabít.

Vidíš, a zatímco si tady povídáme, tak támhle v televizi vidím, že váš krajan, Luís Suárez, taky Uruguayec, skoro dal gól.
Katafú: Kdo je Luís Suárez?

Kotleta bez kotlet

Bože... budeme se teda bavit radši o muzice. Jak jste našli Alexe? Vy to máte s bubeníkama težký, jak jste poznali, že tenhle je ten pravej?
Katafú: V první řadě nám to řekly jeho oči...

He?
Katafú: Ano, trochu to svádí k analogii s navazováním sentimentálních vztahů, ale nepoužiju jí, protože je to moc laciný.
Milo: A taky trochu hrálo roli to, že je to kurevsky dobrej bubeník, je plnej dobrý energie a když ho slyšíš hrát, tak se z toho prostě pokadíš (v pozitivním smyslu).. prostě posereš. Už ho máme tři roky, byl vlastně s náma na Točníku na SRSS.

Už jste v Barceloně deset let... docela to letí. Představovali jste si to u vás v Bolívii, když jste začínali, nějak takhle?
Katafú: My s Milem, když jsme v Chile začínali, tak jsme vlastně neměli vůbec žádnej plán, chtěli jsme jen hrát, hodně koncertů, hrát, pít a nasávat.
Milo: Pít a nasávat, to je to samý.
Katafú: No jo... asi to bylo spíš pít a kouřit. Nejdůležitější byly ty turné, potkali jsme díky hraní tolik lidí, a tenhle okruh přátel nám vlastně vydržel až dodneška. Přijeli jsme z prvního turné domů, po šedesáti koncertech, a řekli si: „Kurva, to bylo úplně skvělý, tohle je přesně to, co chceme dělat celej život.“

Asi jste to vyprávěli tisíckrát... co se stalo, že se dva Argentinci rozhodli pro život v Evropě?
Katafú: Hele, nebylo to tak složitý. Poprvý jsme z Chile přijeli do Evropy v roce 2001. Dostali jsme víza na tři měsíce, tak to turné trvalo tři měsíce. Projeli jsme všechny možný i nemožný místa, a pak jsme v Německu narazili na jednu kapelu od nás, byli to blackmetalisti, který po podobným turné prostě neodletěli a zůstali v Berlíně. Nasadilo nám to brouka do hlavy... Zrálo to v nás pět let, a pak jsme prostě odjeli.
Milo: Zas tak strašná změna to nebyla, v Barceloně je moře, hory, město, hezký ženy, hezký muži, víno, jako u nás v Chile... je fakt, že než jsme přijeli, tak jediný, co jsme z Barcelony znali, byly kapely z B-Core.

Obočí, 21:35

A nakonec to vypadá na druhej domov, jste tam docela zakořeněný, už taky vydáváte desky na B-Core...
Milo: Ano, otravovali jsme Jordiho z B-Core celejch těch deset let, pravděpodobně nám vydal tuhle desku jen proto, abysme mu už dali pokoj. Ale je fakt, že Jordiho otravuje spousta kapel, je na to už zvyklej.

Hele, Milo, připadá mi, že basa v jedný věci (Caballo de Alquiler) na Radiopharm je mi silně povědomá, prozradíš, odkud je to uloupený?
Milo: Překvapuješ mě. Je to pravda, ale nikomu jsem to nikdy neřekl, dokonce ani Katafú to neví.
Katafú: Tak sem s tím!
Milo: Ta basa je z jedný věcí od Bad Brains, ale je to celý divný, protože tu původní linku – která připomínala Bad Brains – jsem pak kompletně změnil a teď to vůbec Bad Brains nepřipomíná.

Každopádně když dva Patagonci vyrukujou s Bad Brains, to se počítá. No a jak to bylo s tou češtinou v Guerra Nuclear?
Katafú: Celý je to tak trochu pocta umělci jménem Sun Ra, kterej měl nedávno stý výročí narození, chtěli jsme udělat jeho cover a pojmout to jako takovou naší verzi We Are the World. Přispěli do toho všichni možný kámoši z kapel, který máme rádi, a Ondřejovi z OTK jsme přisoudili roli Lionela Ritchieho.
Milo: Poslali jsme mu jen původní text a za nějakou dobu nám poslal zpátky svůj vokál, sedí to tam parádně.

Máte tušení, co přesně tam říká?
Katafú: Hele, vůbec. Je to něco šílenýho?

Obočí, Kotleta, Pružina

Co vlastně znamená ten název vaší nový desky, Radiopharm? Je tam rádio, jsou tam farmaka... spočívá teda vaše poselství v tom, že lidstvo potřebuje víc muziky a míň produktů farmaceutickýho průmyslu?
Milo: Je to přesně naopak, muziky je moc, potřebujeme léky.
Katafú: Já například užívám hodně Ibuprofenu.

Na kocovinu. Já taky.
Katafú: A funguje to, když si vezmeš dva. Je to jako hostie.

Jezdíte k nám pravidelně, což je dobře...
Milo: Před časem jsme o tom někde mluvili, když se nás ptali, kde hrajeme v Evropě obzvlášť rádi. Snažili jsme se jim vysvětlit, že je to takovej zvláštní kulturní fenomén, stačí přejet německo-český hranice, a ta teutonská sebekontrola jako mávnutím proutku zmizí, lidi na koncertech řvou, svlíkaj se, dotýkaj se tě, jsou jak utržený ze řetězu... připadáme si tu fakt mezi svejma.
Katafú: A taky teda, musím říct, chlastáte úplně stejně jako Chilani.
Milo: A smějete se stejnejm fórům jako Chilani, to je úplně nejvíc... my máme pocit, že naše fóry nikde nechápou, a u vás to normálně funguje!

Tak bomba! Naši Ekvádorci jsou zpátky!
Katafú: Těšíme se jako kurva matka! Neratovice, tam už to známe, pak Dolní Podluží (u Hukota jsme už taky párkrát byli), AZ Conni v Drážďanech, Praha s nějakejma místníma kapelama, o Kolíně vyprávíš takový historky, že jsme celý napjatý, pak po hodně letech návrat do Slavonic, pak se stavíme za Anatolem v Linzi, a zbejvá Brno (to bejvaj velký pařby) a Břeclav, to ani není třeba komentovat. Nashle za pár dní!