Silver Rocket

Procházka truchlivým sadem se Sophií

Orel 26. 4. 2016

Poslední rok a půl se mi čím dál méně daří bránit pocitu, že žiju v kaluži hoven. Marx s Enegelsem, jak asi každý ví, v Manifestu píšou o tom, jak se „všechno pevné rozplývá ve vzduchu, všechno posvátné je profanováno“ – i tak by se dal popsat krajíc chleba, který mi skutečnost servíruje. Možná je to tím, že se už věkem nevlezu ani do té nejštědřejší definice 'mladého člověka', možná tím, kolik zbytečného času musím trávit zaměstnáním; nejspíše obojím zároveň. Důležité je, že si tím - naneštěstí - nepřipadám nijak výjimečný. Podobné gravitační síly si za zmíněné období tím nebo oním způsobem, v té nebo oné míře vzaly slovo u většiny z té hrstky lidí, které znám natolik, abych o tom věděl. Shit happens. Píšu o tom všem hlavně proto, že jsem přesvědčený, že kapela jako Sophia má co říct úplně každému z lidí, co znám, i těch, které doufám ještě poznám.

Řeknu to na rovinu: klíčem k hudbě Sophie jsou podle mě texty. Tím nijak nechci snižovat hlubokou krásu melodií – veškeré své kouzlo ale otvírají teprve tam, kde se je protínají slova. Texty u kapel, které jsem obdivoval, jsem se snažil a snažím sledovat vždycky. Často je to zklamání, ale tam, kde není, se to člověku bohatě vrátí. Sophia pro mě v tomhle ohledu představuje po dost dlouhém období sucha přicházející objev první kategorie.

Jako první si mě našel text k písničce Darkness (sic!), která je podle mě pro tuhle kapelu dost netypická – docela heavy synťáky, útočná produkce –, ale pro neználka, jakým jsem ještě nedávno byl, možná právě o to lepší. Písniček o temnotách jsme každý slyšeli (někteří napsali) mraky. U žádné z nich ale nade mnou nikdy nerozprostřel zvláštní a sotva popsatelný horizont, který je tam vždycky, když Robin Propper-Sheppard zpívá tohle: 

Your obsession with death fascinates me
Wet my head in your poison stream
Weigh me down with your ideas of the infinite
And I will drown
I will drown in your
I will drown in your
I will drown in your poison stream
Your obsession with death fascinates me
Wet my head in your poison stream
Weigh me down with your idea of the infinite
And I will drown
You said you’re attracted to the darkness
Well baby, that’s okay by me
I’ll just be another shade in your black.

 

Přijde mi, že veškerého světla zbavená perspektiva tohohle textu má obecně závaznou, a až narkotickou auru přitažlivosti. Platí minimálně pro studenty dialektiky manželství. V souvislosti právě s tímhle trackem se mi vybavuje radikálně mrazivá zkušenost, kterou na úvodních stránkách své autobiografie Budoucnost je dlouhá popisuje francouzský filosof Louis Althusser. Althusser celý život trpěl těžkými záchvaty deprese. Během jednoho z nich v roce 1980, zbavený vědomí, uškrtil svou ženu. V knížce pak popisuje tři měsíce, které tomu předcházely, a během kterých on ani jeho žena vůbec nevycházeli z bytu nad univerzitou, na které učil, s nikým se neviděli atd., a napůl marně se snaží celou událost nějak uchopit. Tolik démon analogie...

Na přelomové desce People Are Like Seasons je hned za Darkness song If a Change is Gonna Comme. Ten je pro Sophii zvukem i produkcí skoro stejně tak netypický, a možná právě proto se mi oba spolu s Darkness slily do jednoho celku. Tohle combo doporučuji poslouchat cestou do práce, po hlubokém ponoru do řeky zapomnění tu totiž následuje specifickým způsobem očistná lázeň:

Been walking down this road everyday of my fucking life
And if a change is gonna come God I hope I bleed this river dry
Coz I'm a steamroller, bulldozer  

Sometimes I hate all day sometimes I hate all night
Sometimes I hate everything but sometimes isn’t that alright?
Gotta get a grip, guess I gotta get a grip yeah
To think is good, but to know is best
Don’t close your eyes
No time to rest
Coz’ life’s a bitch yeah and then you die
And it’s too short yeah to wonder why
It’s just a bitch yeah and then we die
There’s no time no to wonder why
It’s just a bitch yeah and then you die.

  

Tím ale den nekončíval. Po duševním masokombinátu v mezidobí jsem pak cestou z práce korigoval světaběh možná nejkrásnější věcí Sophie vůbec. Ta se jmenuje Holidays Are Nice, a má tu specifickou vlastnost, že její poselství se do ran mozku bičovaného všednem sype jako ten nejjemnější mořem provátý a blahodárný písek:

Holidays are nice
Holidays are fun
Holidays are wonderful
If you’re the one
That’s leaving on an airplane
Sitting on a train or just wasting time
Watching the clouds take shape
And God I wish that I was running
Somewhere with you today

  

Úplně jinak zní první deska Fixed Water z roku 1996. Základem jsou tu akustické kytary a v nejlepším slova smyslu prostá, nezatěžkaná produkce, která mi odpočátku asociovala dojem srpnového podvečera – toho období, kdy všechno najednou s až psychotickou intenzitou nabírá na síle s tím, jak je čím dál jasnější, že léto se pomalu loučí. Celou desku charakterizuje výsostně melancholický duch odlivu. Klenotem celé desky se tak pro mě stala písnička Another Friend s textem o konfliktu mezi láskou, přátelstvím a otázkou zásad. Kdo by nevěděl, o čem přesně je tu řeč?

I think I lost another friend today
he said he's got to go but he'd like to stay
is it because we don't see life the same way
or maybe I should lie and say
everything's ok everything's ok
I think I lost another friend today
she said she's got to go but she'd like to stay
is it because we don't see love the same way
or maybe I should lie and say
everything's ok everything's ok.

  

Na závěr téhle procházky truchlivým sadem bych ještě rád zastavil u letošní desky As We Make Our Way (Unknown Harbours). V textu k ní kapela upozorňovala, že bychom se neměli nechat zmást úvodní linkou z první zpívané (a fenomenální!) skladby Resisting: We could have cried all day / And yeah some days I suppose we did, a že na desce tentokrát najdeme i výboje světla. To je sice pravda, a dobrým důkazem toho je třeba track California. Za mě se ale těžištěm desky staly hlavně dvě věci z jejícho závěru. V první z nich Robin Propper-Sheppard nad táhlou stezkou akordů a dost úzkostnou synth-linkou zpívá: You say it's alright but I know it's not alright at all… a člověk ví, že je to tak. Hlavní část pozornosti bych ale chtěl soustředit na dějinotvorný závěr celé desky, Píseň Písní, žalozpěv všech žalozpěvů s názvem It's Easy To Be Lonely. Její titánskou gradaci se absolutně neopovážím pokoušet komentovat, a čtenáře (díky!) tu tak ponechám jeho vlastnímu ponurému vesmíru a černé pravdě o životě mezi lidmi:

It’s easy to be lonely
And it’s easy to be sad
And it’s easy to let go
And it’s easy to be glad
when another chance to change is avoided
Decisions left unmade
We’re the sum of our choices
and the mistakes that we make.

P. S. Po celý čas, co jsem poznával univerzum Sophie, jsem si celkem logicky kladl otázku, co bude Robin Propper-Sheppard, za člověka. Odpověď jde hledat na docela „starosvětském“ webu kapely. Ten, stejně jako kapelní FB a Twitter spravuje sám R. P.-S., a to maximálně sympatickým způsobem. Zájemce se tam může vedle komplet textů probrat řadou rozhovorů, ve kterých náš člověk působí jako člen dost úzkého společenství těch nejcennější lidí: těch, se kterými má člověk chuť bloudit s tullamorkou labyrintem sobotní noci (každý zkušenější liskač ví, že sobotní atmosféra a celkový modus operandi se zcela zásadně liší od těch pátečních). Nejpřesnější odpověď jsem ale našel ve videu, kde Robin Propper-Sheppard sám s akustickou kytarou hraje píseň Directionless z desky The Infinite Circle. Když v jednom z refrénů zapomene na melodii zpěvu, prolomí se najednou vzdušná hradba právě pro něj typické soustředěnosti, kterou mu strašně závidím, a jíž bych se chtěl někdy na pódiu alespoň přiblížit, a vidíme člověka úplně jako ty a já: docela nervózního, lehce zmateného, napůl srandujícího a napůl nešťastného.