Silver Rocket

Troy Von Balthazar – Knights of Something

Potkal jsem Troye Von Balthazara poprvé v roce 2002, když hrál v Praze s Chokebore. Nebyl jsem, a pořád nejsem znalec Chokebore, je to kapela, která mě nějak minula, nikdy jsem to pořádně neposlouchal, ale měl jsem naprosto jasný pocit, že je tahle kapela pro lidí kolem tehdejších Silver Rocket zásadní. Takže jsem byl celkem nervózní, když jsem ho potkal, což bylo v momentě, když Wollongong dohráli jako předkapela a slezl jsem z pódia. Nepamatuju si, jestli byl časový skluz, nebo jestli on prostě chtěl začít hned, ale on už byl na cestě na pódium, když jsem šel pryč, a nikdy nezapomenu na výraz na jeho tváře, když jsem ho potkal tvář k tváří: bylo to výraz hororu. Nic neříkal, jen na mě koukal, jako by potkal sériového vraha. Okamžitě mi spadlo srdce, a jsem měl pocit, že jsme asi hráli TAK špatně, že je z toho vyděšený.

Sedm let potom v Dolní Bukovině na Silver Rocket Summer Solo jsem se uklidnil, když jsem ho znova potkal, a zjistil jsem, že ten výraz je prostě, jak často vypadá. Moc jsem se těšil na jeho koncert, protože v té době jsme právě vydali The TVB LP na Silver Rocket, a byl jsem na tom těžce závislý. Ta deska má pro mě zvláštní význam: byl jsem původně silně proti jejímu vydání, protože jsem byl přesvědčen, že Silver Rocket nemá vydávat desky cizích kapel, jen lokální. Neměl jsem vztah k Chokebore a necítil jsem hrdost jako ostatní v tom, že vydáme desku od takovýho člověka. Dneska ta deska je zřejmě v top 2 alb, co jsem nevíc pouštěl, když jsem šel během poslední dekády spát. Mě to prostě uklidňuje, snažím se moc nepoužívat slovo ‘krásný’ ve spojení s nějakou deskou, ale ta deska je prostě ty vole krásná. Někdo nahrával jeho koncert na SRS Solo, je to neuvěřitelný. Doufám, že někdy někdo to vydá, zaslouží si to být slyšet.

Když vyšla deska How to Live on Nothing (2010), musel jsem se smát – ten název pro mě nemohl být víc ‘Troy’ jak po materiální stránce, tak po duchovní. Znám ho jako člověka, který žije extrémně skromně, nepotřebuje skoro nic kromě své kytary, pár litrů koly, trochu jídla a místo, kde může spát v klidu, a Gladys Knight and the Pips v sluchátkách. Šetří si, co dokáže vydělat hraním, a letí ,když si to může dovolit, navštívit rodinu a kamarády do LA nebo na Havaj. Těch několik let, když jsem s ním byl víc v kontaktu, měl jeden pár kalhot, dvě košile a jeden svetr. Má jednu kytaru, na kterou hraje přes čtvrt století. Má několik kytarových efektů, pár šňůr a starší Tascam 388 analogové nahrávací studio na pásky, kterým nahrává v místě, kde právě bydlí. Je velice přátelský, ale málokdy se usmívá. Dokonce byl vyhozen z první práce co měl (McDonald’s v Honolulu) kvůli tomu, že se neusmívá. Troy myslím chápe jeho místo na světě, nežárlí na ty ‘úspěšnější’ z jeho generace, ale není s tím úplně smířený. Jeho talent je pravděpodobně větší než spousty z jeho vrstevníků, ale on ví, že jen málokdo má možnost udělat kariéru v hudbě na velké úrovni (tím myslím jako ‘velký alternativní umělec’) a většinou to chce hodně štěstí a schopnost ukázat sem-tam ty úsměvy. Jednou jsem mu znechuceně říkal, že jsem viděl v obchodě v Kanadě nějaký trika za 50 dolarů s designem plakátů koncertu Nirvana a Chokebore. Ta Nirvana samozřejmě nevadí, je to stroj na peníze, ale že je tam jméno Chokebore, kapela, která prodala přes 10 000 desek na Am Rep a nikdy za to nedostali ani jeden cent, je zase ‘využívána’, tentokrát korporací jménem Nirvana? On jen krčil ramenama a říkal, no jo, to byl vlastně fajn koncert.

Neviděl jsem Troye dlouho, ale měl jsem celou dobu dojem, že 2010-2015 pro něj muselo být celkem šťastným obdobím. Vyšlo mu pár kladně přijatých desek (How to Live on Nothing [2010] a ...is with the Demon [2012]), žil chvilku ve Francii, kde je celkem slavný, chvilku v Berlíně, kde je celkem respektovaný. Zdálo se mi, že koncertuje míň než dřív, žádná deska dlouho nevyšla, ale předpokládal jsem, že má nějakou novou lásku a jeho hudební tempo se prostě trochu zpomalilo, a soustředí se na jiné věci. Když jsem slyšel, že vyjde nová deska, těšil jsem se a po pár posleších se mi zdá, že něco během poslední doby trochu změnil.

Jedna z věcí, co mě hned naskočila, byla právě nepatrná změna nálady. Jsme zvyklý na jeho melancholii, romantiku, a jeho ‘dreamy’ (zasněný) pohled na svět. Ale zdá se mi, že tu máme najednou trochu jiných emocí – například frustraci (Smarter: I’m just smart enough to survive/not one cell smarter), resignace (New World Lamb: I’m like a dying star/I feel like hell/all of my friends are doing well/ they do not call me), vzdor (Empire of My Hate: I live in a world to which I mostly don’t relate/ this is the entrance to the empire of my hate), a ty vole, vztek (Touch is Meat: I don’t care about people / everyone I know is a cheat / I keep to myself now). Některý věci jsou víc přímočarý, viz New World Lamb, který ti hned připomene milion věcí ale taky nic – pro mě vrchol desky. Je to tak zralý (sorry, ale já prostě vždycky budu brát Troye Von Balthazara jako křehkýho, ztracenýho KLUKA), což bych od něj nečekal. Říkal jsem svou teorii jednomu z mnoha znalců Chokebore kolem SRR (Tohotom – Lyssa), který okamžitě souhlasil a říkal ‘já myslím, že stárne.’ S tím nesouhlasím, já myslím, že to není věk, ale že Troy Von Balthazar po těch letech konečně začíná být pomalu ale jistě naštvaný. A za mě říkám, že to je jedině dobře. Krvavá revoluce s vůdcem architektem sadcore může být jedině osvobozující. Aspoň pro Troye a jeho kult.

To ovšem neznamená, že tady nenajdeme inspirační dámy, jak jsme zvyklí, jsou tu servírky, anonymní lamači srdci, šukání na chodbě atd. Navíc během prvních pár sekund desky dokáže zazpívat slovo COCK (borec!). Ale něco se změnilo u toho našeho kluka za těch posledních pár let, a ukazuje to lehce nový směr k nesmrtelnosti, po které, myslím, on celý život touží.