Silver Rocket

Planety - Vzduch je hrob je vzduch

Živě si pamatuju doby, kdy se na koncerty Black Heart Procession jezdilo do Lince a do Norimberka, kdy tady nebylo NIC kromě rokáčů ve větších městech, kdy se místo e-mailovejch newsletterů posílaly dopisy s vytištěným katalogem, kdy kromě Vlčkova HC-punku nebyla žádná „scéna“, a kdy se informace o novejch kapelách zjišťovaly z děkovaček na deskách nebo z přirovnání na letácích ke koncertům.

Byla to pravěká doba všeobecný izolace, která už naštěstí skončila (uffff...), ale v který taky vznikaly nezapomenutelný desky. Alba tý doby se totiž díky ne vždy příznivejm okolnostem nekoukaly napravo ani nalevo: možnost nahrát svoji vlastní desku byla už ve svý nejhlubší podstatě tak bláznivá a pohlcující, že nezbyla energie na špekulace typu kdo si to koupí, jak to změní pozici kapely, jak to lidi přijmou, jakej to bude mít ohlas, a kdo si o tom bude co myslet. Když někdy poslouchám dávný klenoty předinternetovýho věku, slyším za tou muzikou – ano, některá zní z dnešního pohledu leckdy srandovně – absolutní autenticitu prostředí, z kterýho vzešla.

Nezmiňuju tohle všechno proto, abych naznačil, jakej jsem protřelej válečník a kolik jsem toho tyvole ve svým bohatým životě zažil. Kdo mě jen trochu zná, snad ví, že se koukám rád dopředu – někdy až příliš. Píšu to, protože „Vzduch je hrob je vzduch“ má pro mě stejně syrovou magii a omračující velikost jako ty „starý“ alba, který zásadně ovlivnily moje prožívání rytmu a zvuku. Jako by ta deska vznikla v éře, do který jsem se tě snažil vrátit; kdy měla hudba svěží potenciál měnit osudy a otřásat duší, protože žádnej jinej „dosah“ prostě nebyl v plánu.

Jak se to Planetám povedlo, to věru netuším. Odvažuju se jen hádat, že kořeny kapely vězí hluboko v lásce, naději a v mocný víře v lepší zítřky. Představuju si totiž, jakou muziku bych asi hrál JÁ, kdybych měl podobnej background a vyhlídky jako měli kdysi – v hudební „kariéře“ i v životě – členové Planet. Představuju si to a slyším spíš Rollins Band nebo Venom, rozhodně ne třeba „Středověk jsi ty“. V roce 2016 je cynismus ta nejvíc cool věc na světě, takže slovama jako „láska, naděje a mocná víra v lepší zítřky“ se automaticky diskvalifikuju do role uslintanýho a patosem mokvajícího měkkouše, ale pro Planety to rád udělám. Je potřeba, aby to už jednou naplno zaznělo. „Vzpěrači hlubin čas nadešel, ukažte svou převahu a sílu“ není o pěstičkách ve tmě, ale o otevřeným hledí a o čistý mysli.

Jaký to je celý hudebně, to si asi přečtete v jinejch recenzích (chtělo by to jen trochu víc představivosti; citovat donekonečna kytarovou alternativu 90. let jen proto, že se Planety nevejdou do pohodlnýho chlívku průměrný indie-rockový blbosti model 2016, je už lehce omletý). Za sebe jen zdůrazním, že „Vzduch je hrob je vzduch“ vnímám jako dosud nejvíc „kapelový“ album Planet. Tahle sestava se našla: je to strašně, strašně, strašně moc slyšet. A stejně je slyšet i radostný zazvonění, jak Planety narazili na zlatou žílu monotónní velkoleposti, jejíž brány se většinou otevřou až po několika společnejch letech hraní.

Přes všechny tyhle VELKÝ SLOVA (jak já je miluju!) považuju „Vzduch je hrob je vzduch“ ve svý nepříliš viditelný podstatě za velmi pokornou a prostou desku, protože vědomě rezignuje na to, co se dneska od „produktu“ očekává. Zatímco pro většinu alternativního establishmentu začíná ta skutečná PRÁCE až po vydání alba, Planety tady tohle dvojalbum nechali jaksi mimochodem – tak, jak ho vymysleli, nahráli a smíchali. Ta práce je teď spíš na tobě. Sestoupíš k tomu, ponoříš se za tím? Pokud máš jinou agendu než POSLOUCHAT HUDBU, nemusíš se cejtit zahanbeně, když tě to mine; to se prostě stává.

V roce 2012 jsem v recenzi na první album Planet napsal: „Tohle je jedna z nejlepších českejch desek, co jsem za posledních cca 20 let slyšel. Nekecám. A myslím to úplně vážně. Řadím to do stejný kategorie jako třeba Raison d´Etre, Sona a kuva, Velvet Suicide (ať se to někomu líbí nebo ne), More nebo Devil´s Servant. Prostě album, který se neočekávaně a naprosto vymyká ostatní okolní produkci.“ (celý k přečtení TADY)

Zpětně bych změnil jen dvě věci. První: odhazuju trapnej stud a řadím do tý kategorie i „Srdce v kusech zvuku“ (zbytečná skromnost jednou provždy stranou tyvole). A teď ta druhá: věnuju ty čtyři roky starý řádky Vzduchu a Hrobu a Vzduchu.