Silver Rocket

Grails - Chalice Hymnal

Jestli si myslíš, že veškerá zajímavá hudba začala vznikat až po roce 1977, a že třeba Pink Floyd jsou blbost, nečti dál. Věčný mládí a rebelie proti otcům zakladatelům jsou fajn věci do tý doby, než začneš vypadat jako blbec. Pink Floyd zmiňuju zcela záměrně – jestli si totiž nějaká kapela může dělat nároky (jakkoliv pošetilý) na společný horizonty průniku (jakkoliv vzdálený), jsou to jedině a právě Grails. A pokud bylo „Deep Politics“ relativně sevřený a pulzující album (mysli třeba na „A Momentary Lapse Of Reason“), pak je „Chalice Hymnal“ něco jako „Meddle“ – deska zcela rozpuštěná v čase a prostoru. Zvuk Grails se jaksi natáhnul a ještě ztratil na hmotnosti: kapela se tak dostala až na práh nejzazších výběžků hudební svobody. „Chalice Hymnal“ nemá naprosto žádný hranice, nezačíná a nekončí.

Hudební recenze stejně už nikdo nečte, tak se vyhnu detailům desky. Čili: osvobozeni jako „Chalice Hymnal“, pojďme se zeptat – Co je vlastně na Grails to vůbec nejúžasnější? Co je jejich těžištěm? Nikomu nenutím svoji interpretaci, ale za mě je to dokonanej návrat k bohům chaosu a přírody. Hudba Grails je opakem systému, řádu, institucí, ale i osvícenství. Působí mnohem temnější silou (přestože to není temná nebo zlá muzika), než ten nejčernější black metal. Vyvolává démony umlčený staletíma industrializace a pokroku. Uvolňuje primitivní pudy víc než kterákoliv riffující zabijačka. Ten kontrast je báječnej: muzika absolutně stvořená rozumem (protože Grails jsou FAKT chytrý chlapíci), ale působící přímo na neolitický srdce a duši (ano, už tehdy hlasitě křičela a drala se k světlu!). Inženýři, ovládající kromaňonce dálkovým ovladačem svejch alb.

Když jsem psal, že Grails jsou jako Sandman (TADY), myslel jsem to přesně tak (napiš si vlastní znění příběhu). Kdybych je měl přirovnat k filmu, bude to Valhalla Rising – syrová ozvěna z časů, kdy už sice lidstvo částečně vládlo zemi, ale kdy ta země vítězila mnohem častěji než dneska. Grails jsou roztažený v historii – opět jsme u klíčový kvality „Chalice Hymnal“ – a na tý přímce se dotýkají bodů, kdy se příroda skláněla nad člověkem a váhala, jestli to má ukončit.

Tahle kapela mě nepřestane fascinovat. Nikdy.