Silver Rocket

Kiss Me Kojak - Láska a porozumění

Vždycky budu stát na straně outsiderů. V životě, ve sportu, v muzice. A slovo „outsider“ se mi vybaví vždycky, když přijde řeč na Šluknovskej výběžek – domovinu Kiss Me Kojak. Už cestou tam vás sevře silnej pocit, že jedete PRYČ. Ne NĚKAM, ale PRYČ. Cesta do Šluknovskýho výběžku totiž nevede NĚKAM, ale PRYČ. To místo je zcela na okraji všeho a z místních lesů to je cejtit. Můžete se mi smát, ale když jsem odtamtud jednou jel po nějakým hraní v noci domů, bál jsem se i v autě. Připadám si v tom kraji nevítanej, cizí, ztracenej.

Mít kapelu v Šluknovským výběžku znamená mít to daleko na koncert kamkoliv. Ale fakt KAMKOLIV. Nedovedu si představit, kolik kilometrů skrz ty divný lesy museli Kiss Me Kojak v autě na koncerty a z koncertů najezdit. Představuju si, jak seděj v pátek odpoledne v dodávce a jedou iks hodin někam do středních Čech (NAVÍC HRÁT TU SVOJÍ ŠÍLENOU MUZIKU!!!), kam to třeba já mám coby kamenem dohodil. A přijedou rozlámaný, jako když já dojedu – nevím – do Kopřivnice. Zažil jsem takhle Kiss Me Kojak například na Sakraphonským večírku v Nádražce Neratovice a musím říct, že na těch klucích skoro nic nepoznáš. Hukot se klasicky tváří, jakože jseš ten největší čůrák na světě, zbytek kapely se v poklidu věnuje svejm pivům. Pak ovšem přišel čas jejich setu a celá ta hospoda se proměnila v rozmazanej obraz Hieronyma Bosche – divně zkroucený těla zmítající se v nelidsky hlasitým chaosu, spoře osvětlená scenérie zmatku a nemožnosti úniku před tou masou hluku.

Kiss Me Kojak jsou outsideři i tím, co... chtěl jsem napsat „tím, co hrajou“, ale nejde to. Kiss Me Kojak „nehrajou“ hudbu, Kiss Me Kojak opracovávají monolit. Jejich přístup ke zvuku je kompletně a absolutně mimo cokoliv, co je v dnešní době považovaný za kvalitní, progresivní, pozoruhodný. Jsou mimo jak ten Šluknovskej výběžek. Ale právě tahle tvrdohlavost – a ano, izolovanost – jsou totální trumfy KMK. Vždycky, když tuhle kapelu vidím na koncertě, nebo když poslouchám tenhle 10“ (ale i starší nahrávky), mám pocit vítězství ducha nad hmotou. Pocit nepopsatelnýho vzrušení z toho, že TOHLE vzniká všemu navzdory – Šluknovskýmu výběžku i roku 2017. Pocit, že vítězství je na dosah, když tahle kapela existuje.

Musím upřímně přiznat: kdybysme během "kariéry" Kiss Me Kojak nikdy nevydali nějakou jejich nahrávku, měl bych pocit, že jsme jako label selhali. Nebo líp řečeno – že jsme neudělali to, co nám bylo předurčený dělat. Vždycky jsem tušil, že TAHLE kapela naprosto ztělesňuje to, co znamená Silver Rocket. Je nám ctí tyvole.

Klikni SEM.