Silver Rocket

Oxbow - Thin Black Duke

22. června 2007 jsme pořádali koncert ISIS, Oxbow a Boris v Paláci Akropolis. Byl to dost hustý program, takové „velké“ koncerty jsme tehdy moc často nedělali. Nejvíc jsem se těšil na Boris, na Oxbow jsem byl zvědavý, post-rock nikdy nebyl můj šálek čaje, ale k ISIS jsem přistupoval s respektem. Boris splnili moje očekávání na 100 %, fantastická cartoon-heavy-excentrická-exploze, ale Oxbow mě naprosto odrovnali. Výjimečně ve dvou předvedli Niko Wenner a Eugene Robinson neuvěřitelně heavy blues-soul set, který můžu srovnávat jen s některými oblíbenými sety Jamese Browna ze šedesátých let (i když je to něco jiného, něco z té primární emoce tam prostě bylo). Když bylo pódium připravené, ISIS šli na to, všechno fungovalo a mohli jsme si oddechnout. Tak jsem šel ven podívat se na zprávy na mobilu a dozvěděl jsem se, že zemřel můj děda. Šel jsem si tím pádem sednout vedle pódia do tmy za ty obrovské záclony a začal jsem řešit situaci.

Bylo to zvláštní okamžik – děda byl člověk, kterého jsem skoro neznal. Byl komunální politik a farmář, žil na obrovském, historickém statku v jižním Ontariu – byla to původní půda, kterou získala moje rodina, když utekla z Evropy v 19. století. Děda nikdy neprojevil o mě nebo o moji sestru zájem (pravda, jaký zájem bych mohl očekávat od konzervativního farmáře o nějakýho hubenýho a poďobanýho blbce s nagelovanejma vlasama, spínacím špendlíkem v uchu a tričkem se Sidem Viciousem a svastikou…), nezajímal se ale ani o svého syna (mýho otce) a jeho ženu. Viděli jsme se s prarodiči v podstatě dvakrát do roka, jednou v létě, když přijeli na cca hodinovou neohlášenou návštěvu k nám, a na Vánoce, když jsme jeli na večeři my k nim. Velký okamžik každého roku spočíval v tom, že nám po večeři slavnostně dali každému obálku, kde bylo 50 dolarů (cena flašky levné whisky a cca dvou desek). Žili jsme asi 30 kilometrů od sebe, on a jeho žena na tom obrovském statku, dokud ho neprodali nějakému filmovému studiu. Za utržený milióny si koupili obrovský dům uprostřed lesa, který byl tak velký, že mu místní ani neříkali „dům“, ale „Trillium Hill“. Děda s babičkou se pak rozhodli, že budou cestovat kolem světa, a postupně utratili všechny ty staré rodinné peníze za nějaké lodě a hotely.

Takže jsem tam seděl ve tmě s takovými myšlenkami v hlavě, snažil jsem si uvědomit, jaký bych měl mít pocity a co bych měl udělat, a o pár metrů vedle hráli za závěsem ISIS. Najednou se přede mnou objevil Niko Wenner, chytil mě kolem krku a začal křičet, jak můžu psát něco na telefonu, když hrajou ISIS? Byl dost agresivní a já – uprostřed celkem emocionální chvíle – jsem jen nechápavě koukal. Byl jsem úplně schovaný za tím závěsem, ale prostej fakt, že se nacházím blízko pódia a nesleduju ISIS, mu z nějakýho důvodu silně vadil. Zbytek večera, až do chvíle, než odjeli do hotelu, se na mě díval, jakoby mě chtěl zabít. Když pak byla vhodná chvíle, abych s ním mohl promluvit o samotě, šel jsem za ním a snažil jsem se mu vysvětlit, že jsem dostal zprávu o úmrtí člena rodiny a potřeboval jsem někde být chvíli sám, abych přemýšlel – a kvůli tomu jsem tam seděl. Nic neříkal, jen se na mě koukal a mračil se. Zjevně mi nevěřil ani slovo a já se cítil jako pořádný kokot.

Tu historku zmiňuju kvůli tomu, že paradoxně konfrontace s Wennerem a nepopsatelný pocity v podobný chvíli jsou vlastně tak trochu metaforou pro hudbu Oxbow. Nebo je to asi nejblíž k tomu, jak se dá popsat hudba Oxbow slovy. Jako silný pocit viny, i když víš, že jsi nic neudělal, protože jsi možná něco udělal, jelikož celý tvoje právo na existenci na týhle planetě je neustále zpochybňováno. Takže se snažíš ty okovy setřást, ale tvoje záškuby a pohyby se stávají elegantním tancem.

Když jsem poprvé slyšel Thin Black Duke (třikrát po sobě bez přestávky), napsal jsem Töhötömovi, jestli to už slyšel a že je to možná jedna z nejlepších desek, co jsem kdy slyšel. Po jeho reakci (nic neslyšel, ale mezi řádky byl jasně čitelnej tón, že jsem zase trochu přepracovaný) jsem se trochu styděl – jak by mohla být deska vydaná v roce 2017 nejlepší deska, co jsem kdy slyšel? Asi není, ale rozhodně mi to vrátilo důvěru k hudbě současnosti, kterou (pokud to nejsou kapely, který vydává SR, nebo lokální kapely, co znám) moc nesleduju. Je to deska, který vyvolává úplně zvláštní fyziologické reakce, jaký jsem málokdy zažil. Na Black Sabbath chce se ti makat hlavou, na Prince chce se ti tančit, ale při poslechu týhle desky se jakoby projeví odpojení a odcizení mezi hlavou a tělem: nevíš, co se ti vlastně chce udělat, a jakoby se snažíš dostat z vlastního těla ven. Výsledný afektivní pocit není nervozita, není to zlost, není to smutek. Prostě mám občas pocit, že Oxbow dokázali svou hudbou vyvolat nové emoce, pro které ještě nemáme ani název.

Na desce je příliš mnoho vrcholů, abych je popsal v jediném článku. Jsou tam dechové nástroje, ale popravdě řečeno ani po asi patnáctým poslechu jsem ani nezaznamenal, že jsou tam, upozornil mě na to až nějaký rozhovor na internetu. Nevím, co tohle znamená (že jsem si jich nevšiml). Dechové nástroje v alternativní hudbě není bůhvíco nového, upřímně řečeno, mě takový nástroje v rockový hudbě nebaví, ale jak to dělají Oxbow… Eugene má na desce všechny možný barvy hlasu: šeptá, křičí, vzdychá, sténá… všechno je vystavené jako na pultu a jasně je vidět (asi nejlíp v Ecce Homo), že na něj nikdo nemá. V písničce Gentlemen’s Gentleman zní hudba, jakou si asi Henry Rollins vždycky přál hrát s Rollins Bandem, jenže on by to zpíval nějakým debilním pseudometalovym způsobem. To Eugene ty písničky prostě leje napalmem.

Je to deska, v níž se můžeš utopit, ztratit, nahlédnout do dost tmavých zákoutí, ale taky v nich najít klid (jako celá diskografie Oxbow). Ale tentokrát je to ten nejvyšší možný level v oblasti rockový hudby. Taková ta deska, kterou můžeš poslouchat padesátkrát a pořád v ní najít sílu. Thin Black Duke je naprostej masterpiece.

P.S.: Udělali k tomu nějaký videa. Pustil jsem si jedno a vypnul jsem to asi po třiceti vteřinách. Chápu, že spousta lidí má ráda videa, ale tahle hudba opravdu není vhodná pro video. Nepouštějte si to, stačí jen audio.

P.P.S.: Nejsem si jistej, jestli na světě existuje nějaký přehrávací zařízení, který by bylo pro tuhle nahrávku dostatečně důstojný. Zvuk je nádherný.

P.P.P.S.: Asi nikdy nepochopím, proč Oxbow nejsou na svejch turné headlineři.

P.P.P.P.S.: V posledních pár letech jen výjimečně poslouchám hudbu doma. Poslouchám, když chodím po městě, v autě, hlavně v posilovně – daří se mi tam soustředit se na věci, které chci studovat. Ale tato deska se tam nedá poslouchat, ještě jsem nepřišel na to proč…