Silver Rocket

Sumac - What One Becomes

Co to je vlastně na obalu alba „What One Becomes“ od Sumac? Vypadá to jako nějaká struska. Vím já ale kurva, co je vlastně struska? Nevím, nejsem žádnej Ocelář z Třince. To slovo na mě ale dělá dojem něčeho hrubýho, černýho, železnýho, tvrdýho, drásavýho... Jasně, bude to struska. Je to deska Sumac – musí to bejt struska.

Co čekat od desky se struskou na obalu? Něco hrubýho, černýho, železnýho, tvrdýho, drásavýho. Sumac tohle splňujou vrchovatě. A nekonečná brutalita „What One Becomes“ spočívá hlavně v osvobození se od riffu.

Vysvětlím to.

S riffem je to podobně jako se struskou – všichni víme, co se tím zhruba myslí, ale přesnou definici neznáme / nehledáme. Plus mínus si za tím představíme patřičně tvrdej kytarovej motiv, kterej se opakuje a má koule. „Kickstart My Heart“ od Mötley Crüe třeba – to je pro mě navěky nejlepší riff na světě. Všechny dobrý hard / heavy kapely pracujou s riffem a já před nima klečím v prachu. Nicméně: vždycky mě víc přitahoval punk (tři akordy furt dokola nejsou riff) a „noise“ (ať už si pod tím představíš cokoliv), kde podobnej účinek dosáhneš prostě a jednoduše netechnickým hlukem. Když mastíš riffy, jsi v jejich moci. Je jedno, jestli jsou rychlý, valivý, originální, pomalý nebo bleskurychlý – jsou to prostě riffy. Na čemž proboha NENÍ nic špatnýho, já sakra MILUJU riffy, je to jasný?

Nejlepší tvrdý kapely jsou ale ty, který na riff rezignujou. Třeba arcigeniální track „At The Well“ od Neurosis: nazvali byste to riffem? Ne. Je to kytarovej hluk rozloženej na atomy, je to sinusoida bolesti, není to jen „patřičně tvrdej kytarovej motiv, kterej se opakuje a má koule“. A nebo Swans: taky mají kytary, ale Gira je používá ke všemu možnýmu, jen ne k riffům. Třetí kapelou v tomhle výčtu budiž Sumac: „What One Becomes“ je tak k posrání tvrdá deska, která ale nestojí na žádnejch riffech! Je to cesta do nitra kytarovýho zvuku. Ne že bych si troufnul Aarona Turnera a spol. přirovnávat k Neurosis nebo Swans, ale společnej přístup ve snaze o naprostou absenci tradičního kytarovýho výraziva je tu jasně čitelnej. Dlouho se mi v týhle části scény nezjevila kapela, která by v poslední době přišla s něčím tak radikálně novým. Sumac nemají „tracky“ nebo „skladby“ nebo nedejbože „písničky“ – je to kontinuální proud vědomí, hudba osvobozená od minulosti a přesto tak fantasticky pravěká a primitivní.

Jsem obrovsky zvědavej na živý provedení týhle muziky a slibuju si od toho velký věci. Slibuju, že budu mlátit hlavou jak na ten nejlepší riff!