Silver Rocket

Killing Joke - Extremities, Dirt & Various Repressed Emotions

Jsem mistr v psaní zbytečnejch recenzí bez návaznosti na aktuální desku nebo koncert. Neměl bych psát něco třeba o blížících se Unsane? Už jsem ale takhle spáchal Cosmic Psychos TADY a Laughing Hyenas TADY, teď jsou na řadě Killing Joke a „Extremities, Dirt & Various Repressed Emotions.“ Dvakrát třikrát za rok mě totiž bez varování přepadne „Killing Joke období“, kdy na chvíli radši schválně zapomenu, jaký kokoti jsou některý členové KJ (důvěryhodný zdroje) a soustředím se zcela na kosmickou stránku týhle nadčasový a geniální kapely. Letos mě to přepadlo s koncem léta a s plným uvědoměním si faktu, že „Extremities, Dirt & Various Repressed Emotions“ je jedna z mejch životních desek.

Opravdu bytostně nesnáším nostalgický kecy o 90. letech a hrdinský hlášky „Kdo si to pamatuje, tak to naplno neprožil,“ blablabla. Jako něco bylo fajn, ne že ne, ale devadesátky mají pro některý lidi až srandovně mystickej nádech 60. let - shodili jsme okovy, svět byl supr, žilo se naplno. „Extremities, Dirt & Various Repressed Emotions“ vyšlo v roce 1990 a zcela v rozporu s tehdejším kontextem otvírá dekádu brutálního konzumu („Age Of Greed“ je nejagresivnější track alba), slepý poslušnosti a bezvýchodnýho kanibalizování a pustošení planety. Je to okno do budoucnosti: kdyby tahle deska vyšla letos, je stejně aktuální a temná.

Je důležitý začít tím, kde kapela v době vydání alba byla: Killing Joke spolu hráli už 12 let a měli za sebou „Outside The Gate“, asi nejvíc přístupnou a syntezátorovou desku svý kariéry. Každej už taky znal „Love Like Blood“ z „Night Time“, Jaz a spol. byli prostě poměrně známá alternativní veličina. „Extremities, Dirt & Various Repressed Emotions“ je v těchhle souvislostech naprostej úlet: cíleně brutální a nepřístupná deska s drásavým zvukem, která se prostě po dvanácti letech obvykle NENAHRÁVÁ. Killing Joke se tady opravdu vysrali na všechna očekávání. A bacha – byl to rok 1990, celkový „zhrubnutí“ nezávislý hudební scény proběhlo přece jen až o něco později. Citace z Wikipedie stránky o „Extremities“ je taky víc než výmluvná: „´Money Is Not Our God´ was the only single released from the album, and failed to chart.“

No jak by se taky do žebříčků mohl dostat – hned na úvod desky se Killing Joke vytasili se špínou celýho světa, zpracovanou zvukově i textově do jedný hrubý masy. „Life expressed in matter is a blasphemy. Success defined by aquisition stinks! So busy trying to make a living I forgot about living,“ křičí Jaz a hudba duní jako málokdy před tím a potom. Docela dobře si dovedu představit, že zvuk „Extremities“ ovlivnil i hlasitý kapely kolem Touch and Go; včetně novátorský rytmiky (mimochodem tohle je jediná nahrávka Killing Joke s bubeníkem Martinem Atkinsem – Ministry, PIL, Nine Inch Nails, Pigface atd.). „Do you grovel to your master? Do you beg like a dog?“ ptá se Jaz. „Will you swap your hi-fi for a clear blue sky? Will you cash in all your shares for Gods clean air? Is your answer yes, or no, to these painful truths?“

Celá deska je neskutečně vyrovnaná – a ty nejlepší tracky navíc přicházejí ve druhý polovině. Mohl bych napsat stejně dlouhej text o každý z nich, ale pokusím se to zevšeobecnit. Killing Joke na „Extremities“ vytvořili zcela novej zvukovej model, kterýmu se pak už nikdy nepřiblížili – oni ani žádná jiná kapela (bacha, ne že by pak KJ natáčeli blbý desky, natáčeli jen zvukově jiný desky). Je to první čistě „Geordieho album“: svět už by si měl jednou kurva uvědomit, jak nedoceněnej tenhle kytarista je. NESKUTEČNÝ riffy, ale Geordieho kytara má zároveň zvláštně zamlženej a nekonkrétní zvuk – ty kila tam spíš jen podvědomě cejtíš (o to jsou ale mocnější). Jako kdybys hrál riffy Slayer na zesilovač nastavenej pro My Bloody Valentine – nikdo jinej tohle ještě nevyzkoušel. Colemanův vokál je schovanej někde v mixu, na pár místech desky ho jen podvědomě tušíš, než že by tě vedl tou kterou skladbou. Album je prostě udělaný tak, aby ti hrálo přímo v hlavě a ne v bednách. Jseš tady součástí tý stavby, nejsi jen ten koncovej článek, posluchač.

Dvě skladby přece jen vypíchnu. „Inside The Termite Mound“ – jedna z nejvíc sugestivních písní všech dob. Opravdu si v tomhle tracku připadám jako v městským termitišti, kolem zní cvrkot nikdy nekončící práce, konstrukce roste a roste, ale je pořád stejně zbytečná, nemocná Geordieho kytara, lidi se chaoticky hemží, zdánlivý cíle je vedou z místa na místo, v noci spící, klidně oddychující masa čekající na další novej ranní povel, hypnotický bubny...

Druhá je v kontextu desky možná na první pohled nenápadná „Solitude“. Ta začíná klávesovým motivem, kterej Killing Joke zcela jistě nahrávali někde v jeskyni na severu světa v době před začátkem lidstva, tak pustě a chladně zní. Přidá se nádhernej, opravdu ale nádhernej Jazův hlas. Skladba se pak rozjede do riffu, kterej jako by předznamenával „Venus Luxure No. 1 Baby“ od GVSB a jeho stísněnou temnotu. Podvědomě tušíš, že track někam povede – a opravdu: v čase 2.55 se v prostoru doslova vyklene úžasná melodie, jejíž krátkej záblesk krutě končí návratem do klávesový předehry. Celý je to ale podtržený tím, že ve zbytku „Solitude“ se už pak VŮBEC NIC nestane – v tý chvíli na tebe teprve dolehne ta věčná samota, solitude...

„Extremities, Dirt & Various Repressed Emotions“ jsem v životě slyšel fakt mockrát a v různejch náladách. Vždycky to ale bylo tak, že jsem se musel přizpůsobit tý desce: nikdy to nebylo naopak. Album tady i skoro po třiceti letech stojí jako nepoškozenej monument jednoho výjimečnýho vzepjetí na dráze úchvatný kapely. Pokud jste tu desku ještě neslyšeli, věnujte tomu aspoň jeden poslech – ale fakt si to dejte v kuse, v klidu. Otevřete se tomu. „Will you swap your hi-fi for a clear blue sky? Will you cash in all your shares for Gods clean air? Is your answer yes, or no, to these painful truths?“