Silver Rocket

„where u? things are gettin outta hand.“

Aran 20. 10. 2017

5. listopadu 2017 to je Scottův večer. Padesátka, panejo... Došlo mi, že muziku toho chlápka poslouchám víc než polovinu svýho života. A to je taky slušná jednotka. Chtěl bych proto napsat něco víc. Pokud to na vás bude působit jako takovej ten „já znám důležitou personu, tak vám to sdělím“ článek, přestaňte číst. To rozhodně nemám v úmyslu.

První moje setkání bylo v roce 1995 na 007. Pamatuju si to dost přesně, hrál jsem v ten den před koncertem Girls Against Boys za Vyšehrad ligu na USK. No, hrál... seděl jsem na lavičce, byl jsem mlaďas v týmu plným hvězd a moc mě tam nepouštěli. Sralo mě to mocně, nebavilo mě to, a víc a víc jsem gravitoval k rokenrolu. GVSB jsem tenkrát vůbec neznal, ale byl to pátek nebo sobota, navíc potenciálně zajímavej hlasitej koncert na Sedmičce – tak jsem doma po zápase hodil tašku s věcma do kouta a vyrazil.

Scott na ten večer vzpomíná takhle: „I remember the first time GVSB played in Prague, in 1995. I'd taken an all night train to get there, and the whole experience was transformative and different from any other show on that tour to that point, I can't say why exactly. Perhaps because the cultural exchange between Prague and independent ´American post punk´ still felt very vibrant and fresh at that time. The 007 was packed, so hot it was almost unbearable. During the set I announced that we had T-shirts for sale, just as a matter of fact, and a decent faction of the crowd began to shout ´We don't want your fucking capitalist American t-shirts! Play fucking music!´ and I knew this was my kind of place.“

Tuhle výměnu si pamatuju taky a taky si pamatuju, že jsem na to celý koukal s očima navrch hlavy. Neuvěřitelnej, transformativní zážitek. Basy vrčely a duněly, vzduch vibroval tou novou fantastickou muzikou. Neměl jsem moc peněz, tak jsem pak zoufalej stál u merche a váhal, jestli si koupit na cédéčku „Cruise Yourself“ nebo „Venus Luxure No. 1 Baby“. Nakonec to padlo na „Cruise Yourself“ a hned, jakmile jsem si ušetřil prachy, šel jsem si „Venus Luxure No. 1 Baby“ koupit na CD do prodejny Maximum Underground. Ha!

Druhý setkání proběhlo v roce 2002, kdy jsme s Gnu dělali GVSB předkapelu ve Futuru – jeli tenkrát s „You Can´t Fight What You Can´t See“. Koncert byl OK, ale ne úplně epochal, vyměnili jsme si pár zdvořilostních frází, pak se všichni rozešli svejma cestama.

Paramount Styles pak v rámci turné k „Failure American Style“ (stejně bysme to jednou měli vydat na vinylu na Lokal Rekorc!) hráli 8. června 2008 na 007 a to si pamatuju dost přesně. Na kapelu se poměrně dlouho čekalo, jeli z nějaký prdele, dost lidí už bylo vevnitř a já jsem nervózně postával nahoře u vstupu s Martinem (basa Gnu). Najednou se ve dveřích objevil Scott ve svý olezlý košili, pomačkaným saku a prošoupanejch kozačkách (dalších cca 10 let jsem ho neviděl v ničem jiným – přísahám!), rozhlídnul se kolem sebe a tím svým „scottovským hlasem“ (určitě víte, co mám na mysli – YEAH YEAH YEAH YEAH) prohlásil jen: „ALL RIGHT!“ A bylo to přesně tak.

Od toho koncertu se cesty Silver Rocket a Scotta McClouda protínaly docela často. Paramount Styles hráli na vánočním mejdanu Silver Rocket v Matrixu v roce 2009, perfektní byl jejich koncert s Pinback na Dobešce o dva roky později, Scott sem začal jezdit sólo, já si zahrál pár koncertů s PS na basu (report TADY), z mýho pohledu bylo památný hraní Paramount Styles na Silver Rocket Summer Solo 2009 na koupališti v Dolní Bukovině. Opravdu dost často si říkám, že to mohlo bejt teoreticky skoro nejlepší SRSS, kdyby JEN TEN JEDINEJ DEN nechcalo a nechcalo...

Za ty roky jsem Scotta poznal i z chvilek mimo pódium a můj respekt k němu ještě vzrostl. Má v sobě velkej kus punku, ale asi by o sobě neřekl, že je pankáč. Je to MNOHEM lepší kytarista, než by asi spousta lidí předpokládala. Je poměrně neorganizovanej, ale právě z tohohle chaosu mu přímo pod rukama vznikají tak geniální klenoty, jako třeba „Amsterdam Again“. Vzpomíná rád na 90. léta a koncerty GVSB s Rage Against The Machine, ale ne se smutnou nostalgií. A Paramount Styles jsou pro něj – aspoň tak to cejtím já – most právě z 90. let do normálního života, kterej ale taky může bejt kouzelnej a plnej magie. A je. Vidím ho v tý jeho olezlý košili, pomačkaným saku a prošoupanejch kozačkách, na krku pásek s klíčema od dodávky, má košili rozepnutou, i když je mínus 10 a je hned po koncertě, ale nikdy nikdy nikdy není nemocnej. V rámci Paramount Styles se mu říká ze srandy „The Chief“ právě proto, že tomu moc nešéfuje. Vidím ho, jak ve Vrahu fascinovaně kouká na Telefon a pak se ke mně nakloní a povídá: „Tohle jsem naposled zažil při koncertu Bad Brains ve Washingtonu na konci 80. let.“

Pamatuju si na naše společný koncerty na konci roku 2013, spaní na Kaňku u kamen, klasicky šílenou víkendovou diskotéku v břeclavský Piksle, kdy jsem si šel asi ve tři ráno vydechnout na čerstvej vzduch a od Scotta za chvíli přišla esemeska: „where u? things are gettin outta hand.“ Naučil jsem se vážit si toho, jak je Scott před každým hraním pořád nervózní, jak se mu třesou ruce a jak to pro něj pokaždý HODNĚ znamená.

A když hrál s Planetama na konci loňskýho roku úžasnej koncert na 007, tak si po posledním přídavku v šatně sedl do kouta a v očích měl slzy...

Scotta jsem poprvé viděl coby mladý pako. Teď jsem o 22 let starší pako, ale „The Chief“ je pro mě pořád úžasně inspirativní chlápek. Mám ho moc moc rád. 5. listopadu nám bude ctí.

„Prague is a big city, full of darkness and splendor, it's still sort of mysterious to an American, even a long time Ex-pat like me. Prague inspires my imagination. Much as New York did in the 1990s. It's that simple. Although also inexplicable. I think dreams of cities inform our lives, and those images we have of places matter solely to us, very personally, as a way we grew up seeing the world and the people in it.“