Silver Rocket

TOP 5 momentů Michaela Giry

Nemusím snad nikomu dokazovat hloubku svýho vztahu ke Swans – ta veličina tady pro mě zkrátka JE od chvíle, kdy jsem se coby teenager ponořil do temnější hudby. Je to konstanta, věčnost i stálá výzva. Takřka v předvečer sólovýho koncertu Michaela Giry (12. února v Arše) vám nabízím pět podle mýho názoru největších chvílí dědka – sorry, tak mu říkáme – na jeho pouti k nekonečnu. Nemusíte souhlasit; klidně napište pětici vašich vrcholů. Girova hudba je rozprostřená do spousty úhlů – tím je mocná a odmítající jednotnej výklad. Pojďme na to...

1. BURNING WORLD
Nevybavím si teď honem jinou desku, kterou by se nějaká kapela tak rázně odstřihla od svý nejhlubší zvukový podstaty a zároveň si uchovala jedinečnost. Swans se sice už na „Children Of God“ (1987) částečně odklonili od brutálního primitivismu prvních desek (a mezitím přišly alba Skin / World Of Skin, který potvrdily nastolenej směr), ale „Burning World“ (1989) byl prostě šok. Gira najednou opravdu zpíval; navíc skutečně překrásný akustický písničky, který měly hlavu, patu, refrén, sloku – zkrátka všechno, co před tím Swans zatvrzele odmítali a s gustem destruovali. „Burning World“ je vzpoura směrem k tiššímu výrazu – už tohle by stačilo na jeden z nejvýraznějších momentů v historii kapely. Album navíc coby jedinej release Swans na major labelu znamenalo totální komerční propadák: třeba v Anglii se ho prodalo jen 5000 kusů a firma MCA ho brzo v podstatě vymazala ze svýho katalogu. Všechno tohle je pro Girovu cestu hudbou naprosto určující a geniálně osudový. A ten název – BURNING WORLD! Ach... 

2. DRUHÁ FÁZE SWANS VČETNĚ KONCE
Nejsem přítel všemožnejch comebacků – a že to v jednu chvíli vypadalo, jako by se vracela snad každá zneuznaná a polozapomenutá kapela 90. let... To, co se ale povedlo dědkovi s druhou fází Swans, nelze nazvat jinak než triumfem. S naprosto nekompromisním bordelem hrál za obrovský peníze největší nezávislý festivaly světa, neslevil ani o píď, zvukově se dostal na samý hranice hudby, všechno to měl pod kontrolou. Z mírně vysmívaný obskurní party první poloviny 80. let vyšlechtil zlověstný monstrum, kterýmu všichni a všechno leželo u nohou. Tahle etapa je prostě čistej „revenge fuck“. Z mýho pohledu die-hard blbce jsem ale zároveň v týhle inkarnaci vnímal lehkou rezignaci na moment překvapení: vždycky jsem Giru obdivoval kvůli tomu, že jsem si nikdy nemohl bejt jistej, s čím přijde příště. Akustický album po dvoualbu bordelu? OK. V podstatě rocková deska s ležatou osmičkou? Žádnej problém. Ambientní 2CD na rozloučenou? Proč ne. Bavila mě nepolapitelnost, odvaha, nepředvídatelnost. Comeback Swans a desky během něj stvořený – jakkoliv skvělý – ale byly vlastně přesně takový, jaký v tu chvíli člověk od Swans očekával. Proto sem řadím i ukončení druhý fáze.

3. POST-„BURNING WORLD“ FÁZE
Pojďme si přiznat – aniž by tahle konfese znamenala nějaký vyměknutí – že poslech desek z první fáze Swans hraničil s osobní odvahou. Člověk musel prokázat značný nasazení (téměř fyzický), aby to celý v kuse jakž takž vstřebal (a to je přece TAK nádherný!). Gira ale jako by se nad náma po „Burning World“ smiloval a poslal nám do špinavý stoky tři paprsky světla v podobě „White Light From The Mouth Of Infinity“ (1991), „Love Of Life“ (1992) a „The Great Annihilator“ (1994). Tyhle nahrávky pojí vysokej oblouk podobný energie a ano; krásy. Nejpřístupnější fáze Swans („Burning World“ má vlastní místo) se ale nerovná blbost. Troufám si třeba tvrdit, že tady Gira napsal svoje nejsilnější texty – tisíckrát stejně a pokaždý jinak vyslovený pocity Mind / Body / Light / Sound s přesahem do kosmu. A pozor: přestože tenhle text je věnovanej dědkovi, VŠUDE tady doslova září Jarboe...

4. BLIND
Tenhle track uzavírá Girovo sólový album „Drainland“ z roku 1995 a je neuvěřitelnej jak v kontextu desky (objeví se úplně na konci doslova odnikud a tam pak taky zamíří), tak sám o sobě. Pro mě je to nejkrásnější song, co kdy Gira udělal. Prostá, nahá, nekonečně smutná písnička s textem, kterej tě roztrhá znova a znova a znova a zas a znova...

“Now don't say a prayer for anyone
It doesn't do any good
Please don't ask me a question
It'd just be misunderstood
And if you could step inside me you'd feel what hatred brings
And if you saw with my eyes you'd see what self-deception means...”

5. YOUNG GOD RECORDS
Založení labelu v roce 1990 znamenalo pro Giru hlavně svobodný nakládání s hudbou Swans, ale během období po „Soundtracks For The Blind“ (1996) až do znovuzrození kapely vycházely na Young God Records vynikající nahrávky jinejch interpretů. Všechno to mělo Girův nezaměnitelnej rukopis – od výběru kapel přes emailový newslettery až po obaly – a jeden čas jsem to kompletně žral. Mám rád labely, který vyzařujou rodinnou atmosféru a Young God byl přesně tenhle případ – i když ta rodina byla hodně, HODNĚ divná.

...nějak podvědomě nicméně čekám, že to, co natočí Gira někdy v dohledný době, něco z týhle TOP 5 vytlačí...