Silver Rocket

30 let OTK

Neexistuje, že bych si nechal ujít příležitost sepsat pár slov o jedný ze svejch maximálně oblíbenejch kapel, která se dožívá významnýho životního jubilea. OTK slavěj třicet let na pódiu. Je to šílený číslo a nic na tom nemění, že začali asi v deseti letech a prostřídali několik klasickejch lineupů. Nejsem úplně dobrej kronikář na tohle, ale milovali jsme Františkovu trubku, divný bubnování Ládi Korendy, Jardovu hru z jiný planety... a vůbec, touhle kapelou prošlo tolik zajímavejch lidí, že do toho radši nebudeme zabrušovat, abysme z toho pak zase nemuseli... znáte to.

Na Silver Rocket jim vyšlo pár desek, který všichni považujeme za naprostou klasiku a zlatej fond. Kdo s tím nesouhlasí, ať si laskavě uvědomí, že dvě z nich byly dokonce vydaný ve vinylový reedici v Itálii a legendární skladba Stolní větráky si vysloužila italskej dabing. Na vlastní oči jsem viděl, jak si lidi zpívaj jejich texty, aniž by uměli slovo česky. Před pár měsícema jsem zažil, jak jejich ortodoxní fanoušek ze vzdálený země, kterej měl možnost je vidět jen dvakrát v životě, ale jejich desky slyšel milionkrát, pozná Vltavu po prvních tónech a oči se mu zalejou slzama. Takže v tomhle máme jasno.

Měl jsem to štěstí s OTK absolvovat dvě turné, kde jsme spolu trávili de facto každou minutu. Zápisky z těhle výletů jsou pořád docela dobrej pramen k pochopení tohodle „jevu“ (slovo „kapela“ je tady málo). Jednu věc je ale třeba ještě trochu rozvést. Představte si libovolnou, pro kapelu nepříznivou situaci. Jste v nějakým městě u nás doma nebo v cizí zemi, kde o vás nikdy nikdo neslyšel, lidi se netvářej, že mají dneska chuť poznávat nějakou jinou kulturu, atmosféra naprostý lhostejnosti je víc než hmatatelná a navíc vedle v kulturáku probíhá literární čtení, který přilákalo všechny příčetný jedince ve městě. OTK ovšem začínají hrát. Je to okamžitě tak boží, že to prostě nelze ignorovat. Lidi poslouchaj, pomalu se přibližujou k pódiu, sledujou, co se děje, pomalu je pohlcuje hudba a hlavně osoby, který ji vyluzujou.

Je to přitom tak nepravděpodobná parta, že bys ji nedal dohromady ani v Bohnicích, ani v Bradavicích. Všichni mají neuvěřitelnej dar navazování komunikace, ale každej naprosto odlišným způsobem. Jeden pořád něco vypráví, druhej neříká nic, ale všichni mu rozuměj, třetí by objímal celej svět a ten poslední je rockovej titán, o kterým si všude na světě myslej, že je to jejich bratr. Funguje to ve sklepě pro pár lidí, funguje to před narvaným velkým sálem, na severu i na jihu, funguje to všude. Fungovalo to na mě tak moc, až jsem se divil, jak je možný, že jim všechny ty skopičiny a fórky takhle žeru. Chvíli jsem to považoval za svoji osobní úchylku, ale když jsem viděl, že tahle infekce nakazí kohokoliv, kdo jí je vystavenej, už nemám pochybnosti.

Prorok Daniel Higgs, jehož slova bereme smrtelně vážně, kdysi prohlásil: „U kapely záleží na jediný věci: jestli je osobitá, jestli má nějakej ksicht.“ A pak ještě: „Poznáš to tak, že nic podobnýho jako jejich hudba na světě neexistuje.“ Tak tohle přesně jsou OTK. Řekni mi, co je víc?