Silver Rocket

Onry Ozzborn: Kultovní čaroděj, co probudí vaši zvědavost

Onry Ozzborn. Rád bych vám o tomhle chlapíkovi řekl, že to je NÁŠ člověk (víte, jak to myslím...) stejně jako Tim Remis nebo nebo James P Honey; někdo, kdo s váma vypije 219 piv a je okamžitě na vaší / naší vlně. Někdo, kdo tady najde druhej domov jako třeba Andy The Doorbum. Někdo, kdo chce už navěky bydlet a nahrávat v Soulkostele jako Ceschi. Rád bych, fakt. Pravda je ale taková, že nevím. Upřímně – nevím. Když jsem se Onrym loni seznámil, byl jsem ještě čerstvě úplně v prdeli (jakože ÚPLNĚ V PRDELI) z jeho koncertu v Potrvá, takže jsem jen něco blekotal („It was awesome! It was really awesome!“) a on zdvořile děkoval. Žádnejch 219 piv neproběhlo (zatím).

Proč nezačínám nějak extra vřele?

Protože pro mě kouzlo muziky Onryho Ozzborna spočívá částečně v jistý odtažitosti.

Během toho koncertu v Potrvá mi bleskla hlavou myšlenka, jak úžasně někdy dovede bejt introverze strhující... Pokusím se to vysvětlit: mám pocit, že na mě současná hudba až moc útočí (a teď nemyslím tvrdostí nebo „tvrdostí“). Že vyžaduje moji 100% pozornost a extrémní nasazení / naladění. Že se mi ty lidi a kapely až příliš cpou do hlavy a do soukromí – že tam jsou jejich emoce vyvržený jak lidský střeva. Zkrátka: spousta muziky je hodně exaltovaná, což většinou funguje (byť často za cenu únavy), ale někdy taky ne.

Onry Ozzborn se mi rozhodně do hlavy nijak necpe. Když poslouchám ty desky, poslouchám chlapíka, kterej si dělá SVOJÍ VĚC a zbytek je mu víceméně jedno. Není ani nijak prvoplánově nepřístupnej a tajemnej, jen ti prostě ROVNOU neotvírá dveře do svýho obýváku. Což je strašně osvěžující moment: člověk necejtí žádnej „závazek účasti“ a není úplně omotanej těma střevama. Když pak navíc dveře do obýváku pootevřu, nevidím Onryho, jak tam křepčí v záři blikajících světel – zahlídnu ho sedět v rohu zády ke mně, jak je se sluchátkama na hlavě skloněnej nad klávesnicí a něco tam kutí. Zajímá mě, co tam vyrábí. Probudil moji zvědavost.

Jeho desky nabízejí přesně tenhle prostor: neobracejí se na tebe s žádným STRAŠNĚ DŮLEŽITÝM sdělením, ale neuzavírají se. Nemůžu v týhle souvislosti nezmínit Onryho sebeprezentaci na sociálních médiích, protože to žádná sebeprezentace není – spíš jen taková tříšť píčovinek a emotikonů, kde se občas jakoby mimochodem zmíní nějaká muzika. Když jsem se o Ozzbornovi bavil s Ceschim, tak mi Francesco říkal, že Onry je prostě příliš daleko od těchhle věcí, že má vlastní svět, vlastní cestu (což mi taky připomnělo, že OO je spíš takovej „rapper rapperů“ než publika: lidi ze scény, co sem jezdí na turné, o něm s obdivem mluví jako o kultovním čarodějovi – třeba Astronautalis).

Jestli se chystáte s Onrym začít, doporučuju desku „DUO“, kde je každej track spoluprácí s někým jiným (P.O.S, Homeboy Sandman, AESOP Rock atd...). Letošní „Nervous Hvand“ je taky super, ta je komplet TADY. Třeba vás ten introvertní rap taky vtáhne...

Český termíny turné k "Nervous Hvnd":

10. 11. – Rožnov pod Radhoštěm (Vrátnice) + Midi lidi
11. 11. – Ostrava (Dock)
12. 11. – Hradec Králové (Bio Central)
14. 11. – Kolín (Jen dobrý pití) + Rhino Gavel
15. 11. – Všetaty (Lokobar) + Císařpancíř vs. Edosh
17. 11. – Strakonice (Na Ostrově) + Fulvio Tulli
24. 11. – Slavičín (Bar 100)
25. 11. – Brno (Skleněná louka) + Edoshův Kurník
26. 11. – Jihlava (Bioskop) + Kolona
27. 11. – Praha (Kaštan) + Big Fish DJ set, Aran Satan, Inau