Silver Rocket

Sumac - Blight's End Angel

Mám rád Pink Floyd. A mám hodně rád desku „A Momentary Lapse Of Reason“ z roku 1987, která byla první bez Rogera Waterse – myslím, že to je hloupě podceňovaný album plný skvělejch songů. Jedním z nich je skladba „Sorrow“, která začíná skoro dvouminutovým a na tu dobu (a kapelu) obrovsky syrovým kytarovým ZVUKEM Davida Gilmoura. Téměř droneovej sled akordů vyšlapává cestu k samotnýmu tracku a navozuje temnou, něčím sváteční atmosféru.
Co to má společnýho se Sumac?

Na Toddovu výzvu jsem se vybral song „Blight's End Angel“ z první desky Sumac „The Deal“, kterej začíná něčím, co mi hned při prvním poslechu automaticky evokovalo „Sorrow“ od Pink Floyd. Neskutečně tlustej a neproniknutelnej kytarovej chuchvalec, kterej se dloooooouho a dloooooouho převaluje před nástupem rytmiky a pokládá tak pevný základy toho, co přijde po tom: absolutní dekonstrukce riffu zcela v duchu Sumac. Tahle kapela rozkládá hudbu na atomy a začátek „Blight´s End Angel“ je přesně o tom. Člověk úplně cejtí, jak se mu ten rozvibrovanej ZVUK opírá do zad a tlačí na páteř.
Sumac jsou pro mě dost možná nejzajímavější „heavy“ kapelou právě proto, že žánr a jeho pravidla trpělivě narušujou – třeba právě tím, jak dlouho a zahloubaně se v „Blight's End Angel“ dobírají ke skladbě jako takový. Tahle kapela člověka nutí přemejšlet, ale tak, že musí vypnout rozum a spolehnout se na něco jinýho… což asi nedává smysl, ale to některý ty songy taky na první poslech ne.