Silver Rocket

Fenomén jménem Daniel Menche

Vlastně ani nevím, kterou desku jsem od Daniela Mencheho slyšel první. Hodně to souvisí s tím, že se ke mně v té době valila spousta nové hudby, takže jsem byl jak zhýčkanej spratek: pičus, co pod vánočním stromečkem hladově trhá dárkovej papír a hned se vrhne na další dárek, aniž by kterýmukoliv věnoval větší pozornost. Možná to byla Vent, každopádně jsem si řekl „jo, dobrý, další hlukař.“ Jenže to bylo zásadní nepochopení Mencheho tvorby. Jasně, že má k noisu blízko, ale i když je někdy hodně přísnej, nikdy to není prvoplánovej ušní klystýr skelnou vatou. Když bych měl mermomocí použít škatulky, tak ambient noise nebo noise ambient je výstižnej: základ je v abstraktních hlukových plochách, ale je většinou příliš statickej nebo hypnotickej, takže navozuje spíš pocity, co člověk zná z (drone) ambientu. Pozor, to neznamená nudu. Naopak, skoro všechny Danielovy nahrávky, když jim věnujete aspoň trochu trpělivosti, ukrývají enormní tlak a napětí. Ten pocit, že zvuk neustále graduje, ale bez patosu. Nekonečnej klimax, konstantní husina a pocit, že se zblázníte, když nezačnete aspoň chodit sem a tam, jak tygr zavřenej v kleci.

Jeden z důvodů, proč to zrovna u něj tak dobře funguje, může být i to, že nic nezní vynuceně – není to týpek, co si něco šudlá, aby vás ohromil. I když je to klišé, jeho zvuk zní jako přírodní živel, kterýmu se nedá poroučet, musí ven: lavina, strhující vodopád, žhnoucí láva. Přesto mu nechybí finesa, za kterou by se nemuseli stydět ani akademičtí skladatelé musique concrète. Jasně, vydává toho možná trochu nekriticky až moc, ale prakticky všechno od počátku tisíciletí je skvělý. Buď vás pohltí naprosto živočišná síla rytmů (Beast Resonator, Concussions), co zní jako Neubauteni z doby pravěké, nebo ten podprahový drone, jako když zmaštěný okouzleně nasloucháte výdechům metra, jenže neustále roste (Bleeding Heavens, Together We Shall Melt Mountains With Our Blood). Nebo kombinace obojího (Creatures Of Cadence, Flaming Tongues). Ze všeho jsem sral maggi v kostkách.

Výhružná velká postava Daniela se zarputilou tváří, kterou jsem znal z internetu, jeho záliba v dlouhých túrách v přírodě a jeho černobílé fotografie nebo ojedinělý video záznam živáku, kde se oblepil kontaktníma mikrofonama a začal do sebe v transu bušit nějakýma trubkama jako posedlý neandrtálec. Tenhle obraz pak celkem vtipně narušila jednak jeho čivava jménem Arrow (jinak četný protagonista na mnoha deskách) nebo vyprávění Liz Harris aka Grouper (kterou aspoň před lety zajímala mnohem víc noisová scéna než písničkáři), jak Daniel v nějaké portlandské knihovně předčítá malým špuntům pohádky – dreamjob každého hlukaře. Jo a nedávno jsem ještě zjistil, že byl v pubertě lokální žonglérská celebrita. Prostě sympaťák každým coulem. A i když byl v Evropě několikrát, u nás ještě nikdy. Těším se na něj jako na máloco v dohledné době, těším se skoro jako dítě do portlandský knihovny!