Silver Rocket

Ceschi - Sad, Fat Luck

Fantastická věc na hudebních recenzích je ta, že už je nikdo nečte, takže člověk nemusí nic filtrovat a může tam fakt psát, cokoliv ho napadne. Bez obav ze zpětný vazby se tak rozepíšu o desce, kterou letos vydal můj nevlastní otec Ceschi Ramos. Je výjimečná, obrovsky naléhavá, emotivní – a pozor, připravte se na ATOMOVKU PATOSU – neuvěřitelně „lidská.“

„Sad, Fat Luck“ je album zajímavý tím, že to je nejlepší Ceschiho deska. Ne, „nejlepší deska kariéry“ není sám o sobě zas až takovej počin (každej nějakou „nejlepší desku kariéru“ má, i ten největší blbec), v případě mýho nevlastního otce to ale znamená hodně – Ceschi totiž v roce 2015 poslal do světa „Broken Bone Ballads“ aka album, který snad nešlo překonat. A hele; šlo. „It's the best music to come out of the indie rap scene in 15 years... in my not so humble opinion,“ tweetoval dokonce na adresu „Sad, Fat Luck“ Sole. Tyvole…

Mám pro Ceschiho slabost. A mám o něj někdy strach. Neznám snad nikoho, kdo by tak silně prožíval svět, hudbu, osudy, přátelství – nikoho, kdo by tak silně prožíval život. V praxi to někdy znamená, že můj nevlastní otec je prostě nešťastnej. Poznáte to. Jako třeba na turné, s kterým jsem mu pomáhal v roce 2016. Ceschi chce někdy ten život překřičet, přerapovat, přezpívat: jeho srdce si tak žádá. Je to často sisyfovskej úděl. Ale on někdy na ty sladký plody během svýho setu FAKT dosáhne…

Na nový desce je mezi Ceschiho životem a tou hudbou naprostý rovnítko. On prostě nepřemejšlí tak jako většina umělců: „Chci zachytit tuhle emoci, která je pro mě momentálně důležitá, jaký umělecký prostředky k tomu použiju?“ On ten život prostě vezme a HODÍ ho na desku. Tady to máte, tohle jsem teď já, ber, neber, je mi to trochu jedno, jinak to neumím, nefiltruju, nešpekuluju. Už dávno víme, že Ceschi je geniální hudebník, rapper, textař, kytarista, blablabla… na „Sad, Fat Luck“ se ale dostal až do fáze, kdy je čistou reflexí života. To album není ani zrcadlo, tohle JE Ceschiho život.

Táta na cracku, pobyt ve vězení, mrtvý kamarádi („Sad, Fat Luck“ je celý věnovaný Sixovi, kterej odešel v květnu 2018) – ale taky láska, vášeň, naděje… Obloukem se vracím na začátek a na tu ATOMOVKU PATOSU: kdybych měl novou Ceschiho desku popsat jedním slovem, použil bych tyvole „humanismus“. Já vím, jsem srandovní – ale naštěstí to nikdo nečte. Vy, který přesto jo: vezměte z tohohle slova to nejlepší, to ryzí – a máte „Sad, Fat Luck“. Čerpám sílu.