Silver Rocket

Soulside: "We got more than we gave“

Můj postoj k hudebním comebackům obecně charakterizuje maximální ostražitost a nedůvěra. Nekonečný přebírání hlušiny – to mi nic neříká. Sám se proto trochu divím, proč jsem nadšenej – jakože VYLOŽENĚ nadšenej – z toho, že Soulside budou po třiceti letech hrát v Evropě (úterý 1. října Kabinet Múz v Brně, o den pozdějc Sedmička na Strahově). Pokusím se to vysvětlit; možná i sám sobě.

 „In the spring of 1989, thirty years ago, Soulside set out on a European tour that would change our lives. It lasted more than three months and culminated with the recording of our final album, Hot Bodi-Gram, in Holland. This tour would also be the end of our band. Not because the tour was difficult, there were many reasons, but mainly at the time it felt like the greatest achievement we could have ever hoped to experience with our music,“ píše Scott McCloud.

Jsem si jistej, že kdyby chtěl Scott použít fenomén comebacku k tomu vrátit se na výsluní, bude víc hrát s Girls Against Boys – svýho času docela „velká“ kapela, co jela s Rage Against The Machine (shodou okolností díky dávný lásce Zacka de la Rochy k Soulside, hehe). Hraní se Soulside není žádnej velkej komerční trhák – tohle následující turné snad (SNAD) zaplatí náklady, to je celý.

Troufám si taky tvrdit, že začátky toho nápadu spadají do podzimu roku 2018, kdy jsme s Paramount Styles hráli v Krakowě. Na koncert se totiž sjeli lidi z Polska, který to turné Soulside před třiceti lety pomáhali organizovat – třeba Arek z Antena Krzyku (na dálku mu držím palce a věřím, že aktuální zdravotní problémy překoná!). Jejich vzpomínání na starý dobrodružství bylo neuvěřitelný – a vlastně i pro Alexise a Scotta. Já jen tiše poslouchal všechny ty postarší chlápky a přál si, abych uměl každý jejich slovo uložit do paměti a vylovit ho coby „word of wisdom“ vždycky, když jdou věci do prdele. Borci s tou svojí polskou věcností popisovali příhody, který tady člověk čte maximálně v knihách o Plastic People. Nebylo v tom ale nic přehnaně heroickýho a nikdo se tam ani nebušil do prsou coby hnací síla pádu režimu – chlápci prostě měli rádi punk a tady byla punková kapela, co chtěla hrát, tak se to nějak zařídilo. Že se u realizace týhle na první pohled jednoduchý myšlenky musely provádět psí kusy? Arek a další to brali jako nezbytnej fakt. Přišlo mi, že Scott a Alexis si loni v Krakowě možná naplno uvědomili, co to tenkrát celý znamenalo – a ne jen pro jejich kapelu. „The people who organized these concerts in some cases went to extremes to be able to do so. Their stories are even more interesting than ours,“ říká Scott. Kapela jede to turné z velký části kvůli těmhle lidem. Pro ně.

„With the help of Dischord in DC and Konkurrent in Amsterdam, we were able to play shows in places we thought unthinkable back then for a punk band of our stature. We got busted at the border trying to sneak into the UK, but we made it through. We drove the corridor to Berlin, just months before the wall was finally going to come down. We snuck across Checkpoint Charlie to do a secret show in East Berlin (maybe a first for a US punk band). We also crossed over into Poland, an experience that brought the Cold War into a new perspective for us, as young Americans who hadn’t really seen much too much of the world.“

Podívejte se na tohle neskutečný video z polskýho betonovýho amfiteátru, kde Soulside v rámci nějakýho festivalu začínají svůj set „War“ od Boba Marleyho. Je to naprosto surrealistický a je to nekonečně fascinující. Jako kluk si tu dobu pamatuju JASNĚ (ze stejnýho důvodu mě vždycky mrazí u videa „Never Tear Us Apart“ od INXS ze starý Prahy) a to, že se v ní dělo i TOHLE, je úžasný.

„We drove through what was then still Yugoslavia all the way to Thessaloniki, Greece (that’s a long and beautiful drive in case you’re interested), only to play one show there and have a week off (the shows in Belgrade and other places did not come through). Cancellations were normal. Organized with phone calls, letters, and actual road maps, we got to where we needed to go and made lasting friends everywhere we went. More than anything, it felt like a cultural exchange, of music, ideas, and perspectives. We got more than we gave.“

Pamatuju si, jak jsem některý první mimopražský koncerty Gnu domlouval přes koresponďáky – pevný linky do všech domů přišly až pozdějc (i když my v Praze už jsme jí měli dřív, chacha). Katalogy Silver Rocket s tehdy asi pěti položkama (sedmipalce Point a Naquei Manou, „Stryiker“ od Lyssy, kazeta „Svinstvo z vesmíru“) se tiskly na čtvrtky a složený posílaly dopisama poštou – měl jsem přes 70 adres tyvole! Představa, že bych podobně domlouval tříměsíční turné kapely na jiným kontinentu je pro mě… nepředstavitelná. Jo, taky jsme s Gnu často cestovali do nějaký prdele jen za nějakým značně mlhavým příslibem hraní, ale když to nevyšlo, mohli jsme se vrátit domů. Soulside museli někde trčet. „We got more than we gave,“ píše přesto Scott. Nádhera.

„We played with great bands, European bands like Dezerter (from Poland), Life . . . But How to Live It (Oslo), Negazione (Italy), So Much Hate (Oslo), and so many others, also NoMeansNo (Canada) and False Prophets (SF). To remember this story, and time, and to share anything we can, Soulside will play a number of shows in October 2019.“

Přijďte...