Silver Rocket

Minor Pieces - The Heavy Steps Of Dreaming

Posledních cca deset let si říkám, jakej má vlastně smysl (žádnej) psát recenze na desky. Přísáhám nicméně, že mi při poslechu nějaký muziky často před očima naskakujou slova, kterejma by teoreticky šla popsat. Jakej má ale smysl popsat hudbu nějakejma slovama – to taky nedovedu říct. Žádnej.

Minor Pieces navíc představujou jeden z nejtěžších úkolů, pokud jde o to popsat hudbu nějakejma slovama. Musím začít tím, že mám rád, když chlapi zpívají něžně. Na mý kůži je někde ještě určitě místo pro kérku Roye Orbisona. Strašně žeru, co s hlasem dělá / dělal Craig Wedren ze Shudder To Think. A miloval jsem Morrisseyho, než mu definitivně jeblo. Ian William Craig, polovina Minor Pieces (schválně si sežeňte jeho sólový desky; to je taky velký dobrodružství!), je přesně ten případ. Chlap zpívá něžně. Proč je to tak hezký? Protože chlap zpívá něžně.

Craig je ale jen polovina Minor Pieces: bez Missy Donaldson a jejího hlasu by to nebylo ono. „Napětí mezi ženským a mužským hlasem“ je ale podobný klišé jako „těžkotonážní riffy se silnými melodiemi,“ takže na to seru: na „The Heavy Steps Of Dreaming“ se stejně mezi ženskou a mužskou energií odehrává něco víc, než jen že se doplňujou v harmoniích a střídají sloky. Nikdy jsem ženskej element v kapele na vlastní kůži nepoznal, ale tohle je asi to, proč to leckdy funguje tak magicky.

Mám rád, když je hudba bez hranic – když se převaluje ve vlastním kontextu a vlastním časovým pásmu. Minor Pieces nechávají svojí hudbu dělat přesně tohle. Budu mít tuhle desku asi hodně dlouho spojenou s loňským listopadem, kdy jsem musel hodně – mnohem víc, než bych chtěl – cestovat autem. Na vlastní koncerty, na jiný koncerty, řešit nějaký průsery se Samanou na turné atd. Vybavuju si jednu cestu z noční Chotěboře v polovině listopadu. Černej vítr se honil prázdnou Vysočinou, lesy a pole kolem cesty se napůl hrozivě nakláněly do silnice. Jel jsem pomalu a celej ten čas a prostor vyplňovala hudba Minor Pieces. Nehrála najednou uvnitř auta – zněla zvenku, zněla z tý krajiny. Fakt se to stalo? Muselo se to stát. Větrnej listopad zněl nocí, hudba a cesta a krajina se slily do jednoho zážitku – a když jsem najel na D1, bylo to, jako by mě někdo vykopnul z jiný dimenze. Chtěl bych se tam někdy vrátit.

„The Heavy Steps Of Dreaming“ je pro mě sice jedna z nejlepších desek roku 2019, ale je to hlavně ZJEVENÍ. Jako když někdo hudbou přesně popíše vaše slova. My smrtelníci se můžeme jen donekonečna – a marně – snažit o opačnej proces.