Silver Rocket

RIP Vern Rumsey

Vern Rumsey dneska umřel. Basák Unwound. 47 let tyvole. Sedím doma, poslouchám „Repetition“ a říkám si, proč mě ze spousty muzikantskejch smrtí zasáhla právě TAHLE TAKHLE hluboko. Hergot doprdele. Vern Rumsey dneska umřel.

Někdo někdy párkrát přirovnal Gnu k Unwound a to pro mě bylo nejvíc (mluvím teď za sebe – ne za ostatní členy Gnu). Cejtil jsem, že nikdy nebudeme / nechceme bejt tak naléhavý a přísný jako Fugazi. Že nejsme / nechceme bejt tak „groovy“ jako GVSB. Že nejsme / nechceme bejt zas až tak surový a krvavý jako Unsane.  Ale Unwound? Tyvole, to se mi líbilo jak svině. To beru.

Sedím doma a poslouchám „Repetition“ a říkám si, že ten smutek má stoprocentně co do činění s příslušností ke kmeni baskytaristů. Je to tak. Vern Rumsey byl totiž prototypem indie baskytaristy 90. let. To, co Hooky začal na konci 70. let v Joy Division, přeložil Vern Rumsey do hudebního jazyka post-punk blbců 90. let. Hraješ na basu v kapele: dobře víš, že jsi míň, než všechny ostatní nástroje, ale taky víš, že můžeš nabídnout MNOHEM víc, než co ti diktuje muzikantská tradice. Hooky, Vern (a další a další!) mi ten prostor načrtnuli, zmapovali, ukázali.

Gnu měli skladbu „Mossad,“ která byla (jako všechny naše HITY) kolektivním dílem. Pamatuju si ale, že jsem měl v hlavě utkvělou představu, že bych chtěl „nějakej song s basou jak od Unwound“ – a tohle je výsledek. Ta bublající, tepající linka je výsledkem právě týhle utkvělý představy, protože Vern zdobil songy Unwound přesně touhle bublající, tepající nádherou. Schválně si to poslechněte: Vernova basa se ničím necpe dopředu, je to „jen“ jeden ze tří nástrojů. Nechce víc prostoru než bubny nebo kytara. Přesto ti ale nabízí mnohem, MNOHEM víc. Dává songům rám, směr, touhu, napětí. Kytara se tak může přeměnit v dráždivě rytmizující složku náhle novýho zvukovýho spektra, bicí jsou najednou ÚPLNĚ osvobozený. Osvobozený bicí tyvole!

Já to měl v Gnu velmi lehký – nemusel jsem se soustředit na tu opravdicky basovou povinnost: tam diktoval Martin. Mohl jsem tak díky němu svobodně bloudit ve středech a vejškách, a občas se mi poštěstilo natrefit na zlatou žílu. Takovej luxus Vern coby jedinej basák Unwound neměl: musel bejt pořád baskytarista (protože bez toho žádná muzika nefunguje; běžte do prdele!) a zároveň i ten jezdec na vysokejch tónech. Jak to zvládal? Asi tím, že to byl tyvole génius.

Myslím, že tohle je esence zvuku všech těch kapel, na kterejch jsme vyrůstali, a kterejm pořád vydáváme desky, protože ty kreténi objevujou pořád další a další možnosti: kytara, která nebere jako ostudný upozadění, když „jen“ drží rytmus. Osvobozený bicí (hotovej Voskovec s Werichem!). A basa, která tohle všechno umožňuje. Fakt jsem vždycky chtěl hrát jako Vern Rumsey.

Zkuste si dát aspoň jednu desku Unwound („Repetition“ už skončila, teď mi hraje „Challenge For A Civilized Society“) – jsou fakt úžasný v tom, že kapela prokazatelně tvoří hudební dějiny a definuje zvuk, ale jen tak jakoby mimochodem. Nic není na sílu. V centru týhle nenucený revoluce je Vern Rumsey.

Tohle byla kurva JEDINÁ kapela, u který jsem pořád tiše doufal v nějakej comeback. Jakkoliv byli Unwound GENIÁLNÍ, cejtím, že mohli říct ještě víc.

Tak teď už je to holt jen na nás.

RIP Vern Rumsey.

setlist Unwound ze Sedmičky 26. dubna 1998