Silver Rocket

Dvakrát Vlasy dievčat a Plešatá zpěvačka

Máme tu dvě recence (nebo spíš podklady pro úvodní sezení s psychoanalytikem?) na desku Vlasy dievčat od Plešatý zpěvačky. Není to příjemný čtení, protože Plešatá tady rozhodně není od toho, aby ji někdo spojoval s čímkoliv příjemným. Poslouchejte při čtení ZDE, budete nejdřív očištěni, pak spaseni.

„Nalož se do vany, zhasni světla, pusť si to, a pak napiš, co se stane.“ Takovou radu mi dal Torow, když mne požádal, abych napsal něco o nové desce Plešaté zpěvačky. S jemným chvěním v podbřišku jako Witkacy, když se nakládal do peyotlu, jsem skrze své tělo nechal proudit kalné vlny plešatých bažin. Když nejistá ruka rozezní klapky klavíru, z beskydských strání se hrne strach a řev jako tehdy, když pětileté Marii Lasotové explodovala do obličeje pneumatika lesního kolového traktoru. Pohřeb lesů má pomalý nástup, ale o to víc upomíná na rakovinné bujení ve slovenské hlavě na mikrofonu, o němž ví jen zesnulé matky. Umanutost, s jakou kvílí své hořké modlitby k hadím bohům, hraničí s oddaností třinecké čtvrti Borek ke stínu plynojemů. Skočný Kozodoj se vrací velkým, velmi velkým obloukem, k nejlepšímu jihoamerického trashi říznutému pytli sněhu z And. Studnice HIV psaná evidentně pod vlivem Queen po waterboardingu svědí až na prdel, zatímco největší hitovka desky, Čaroděj ze země Gestapo, jemně povolává ducha Josepha Goebbelse z koncertu Laibach do akce, v níž degenerovaného skrčka stáhnou z kůže opuchlé ruce podkrušnohorských švadlen. Barbarský úvod Choroby černých kostí dává tušit, že situace je kurevsky v piči, a po hlavním chodu se tak bude podávát jedovatý dortík. V té chvíli kdosi rozsvěcuje světlo v koupelně a jsem přistižen s brokovnicí naštelovanou na portrét Václava Klause ml. Po uvedení zpět do rovnováhy tmy začíná Human Pangasius, óda všem obyvatelům banskobystrické župy, kteří se nikdy nenaučili psát, ale zato vymysleli recept na psí guláš s krémovými knedlíky. Nemravné šatičky moderátorky Receptáře se samy zařezávají tak hluboko, jak to jen jde, když spustí jekot Malého kurvao, a dusí nebohou děvu jak schvácenou klisnu. Zvířetník je uzavřen písní Spevy psom, která by v jiné době znamenala hranici a inkviziční soud, v té naší však zavoní jemným buketem finské kafilerie pro uhynulé ryby. Voda ve vaně je už studená, takže Bod Nemo vyhání mé svraštělé tělo do chladu promrzlého bytu, kde hbitě nacházím injekční pero s adrenaliem a vpaluji si jej do oka, abych zabránil dalšímu pokračování noční můry. Je to jízda, jako když se v lunaparku urve vagon z horské dráhy – končí náhle, lepkavou hromadou masa a vlasů. Díky kluci, mám o důvod víc se nenávidět.

(Palo)

V otřískanym motorestu zapíjíš kámoše, kterej umřel vo hodně dřív, než měl. Po šesti pivech a lajně mizernýho pika na hajzlu se smutek mění ve vztek. Nasedáš na obludnej stroj jak z Šílenýho Maxe a jedeš vstříc vlhký noci. Slzy už dávno oschly a pravá ruka na plynu se pomalu přestává kontrolovat. Zabiješ jen sebe, nebo vezmeš někoho s sebou? Že se ještě držíš na cestě je zázrak, ale co musí stát, se stane. Pád do odpornýho blackmetalovýho bahna, pád až na dno. Je konec. Je konec? Ne, nezhebnuls. Močál ti jen přerazil páteř a ty se táhneš z toho hnoje ven spolu se smradem, kterej z něj stoupá. Seš z toho venku, plazíš se dál. Po loktech jak Meresjev za mlhavou nadějí mezi stromy tmavýho lesa. Struna se napíná, ruce krvácej, zvracíš. Když už to nejde dál, zavíráš oči. Vidíš zářit slunce, cejtíš příjemný teplo. Tak snad si na tebe taky někdo dá panáka.

(Jožin)