Silver Rocket

Timber Rattle - God Walks The Dark Hills

Když jsem viděl Timber Rattle poprvý (březen 2015 v dejvický Klubovně – hráli tenkrát ještě ve třech), měl jsem v očích slzy. Tento jev se pak opakoval ještě několikrát; ať už TR fungovali chvíli jako duo, nebo v poslední době, kdy Adam Parks hraje sám. Člověka často dojme hudba (od toho jí máme), ale proč se mi to v případě Timber Rattle děje pravidelně? Netuším, na co přijdu, ale vydávám se tomu po stopě.

Novou desku „God Walks The Dark Hills“ nebudu popisovat: v roce 2022 si každej může jedním klikem SEM zjistit všechno podstatný a zaposlouchat se dle libosti. Zkusím nicméně přiblížit, proč je z mýho pohledu hudba Timber Rattle tak naléhavá a mocná.

Když člověk hraje živě, je více či méně vydán na milost a nemilost publiku. Příklad „méně“: když budu hrát s Prohra Praha, je mi ukradený, jestli na nás deset lidí řve, abysme šli do prdele. Během hraní to stejně neslyším, mezi songama se s tím hravě vypořádáme. Příklad „více“: když hraju třeba jako Aran Epochal, je stejná situace už podstatně složitější. Pořád to lze různě řešit, ale možnosti už máš omezenější.

Ale když hraješ jako Timber Rattle? Jsi zcela závislej na tom, jestli publikum přistoupí na cca půl hodinu absolutního soustředění (nebo totálního tranzu – záleží na tom, co s tebou ty zvuky dělají). K zážitku, kterej v tomhle případě coby hudebník nabízíš, potřebuješ spolupráci lidí, který se na tebe přišli podívat – a jejich, ehm, otevřený srdce. Je to právě tenhle moment naprostýho odevzdání se celku, kterej mě na koncertech Timber Rattle skoro vždycky dojme: Adam Parks tam sedí shrbenej nad levnejma klávesama, kroutí čudlíkama, jeho matnej, ale silnej zpěv se nese prostorem, občas uhodí kostí z jelena (asi) do kotle – a zve tě k sobě do světa. Každej jeden člověk, účastnící se seance, to může ve vteřině poslat do prdele nějakou hlasitou poznámkou nebo nablblou aktivitou – ale moc se to neděje: hudba Timber Rattle se prostě zmocní toho konkrétního místa (a věřím, že i lidí v něm) a rezonuje velikou silou.

Za ty roky jsem Adama poznal coby ohromně milýho a vtipnýho společníka. Občas se spojení s ním přeruší – to když do emailu napíše třeba „I am living on a mountain top with no internet and do not make it to town much,“ případně „I am living as a desert nomad at the moment.“ Pak se ale vždycky objeví – někdy i dost nečekaně – a já si jeho přítomnost opravdu užívám. Obdivuju lehkost, s jakou putuje světem, inspiruje mě tichá trpělivost, s kterou připravuje svoji hudbu pro ostatní lidi, dojímá mě ten moment sdílení, kterej jsem se snažil popsat výše. Napadá mě jedna osobnost, z který jsem měl velmi podobnej pocit: Daniel Higgs z Lungfish.

Každá deska na Lokal Rekorc je pro mě velikej zážitek, „God Walks The Dark Hills“ je zároveň už druhej vinyl Timber Rattle, kterej na tomhle našem „labelu“ vyšel (první bylo album „The Clearing“ z roku 2016). Tentokrát je navíc prožitek komunity zvýrazněnej hudbou, která sice vzniká o samotě, ale pro jejíž živý provedení je přízeň komunity naprosto klíčová. Chtěl bych za tohle všem ze srdce poděkovat. Album seženete TADY v Silver Rocket distru, nebo si ho můžete OBJEDNAT přes Lokal Rekorc web, případně ho najdete v Rekomandu a taky Punctu. Bůh obchází temné vrchy.