Silver Rocket

B4 - VHS

Nevím, proč bych měl furt dokola číst recenze na protěžované průměráky (neřkuli rozhovory s nimi!), když si můžu v klidu napsat, co si myslím o nové desce B4. A myslím si leccos. Je nezpochybnitelným faktem, že od „Plastových oken“ (gamechanger) je každý důležitý i „důležitý“ přehled NEJ věcí z domácí scény, kde absentují B4, pouhopouhým výsměchem.

Úvodem: domnívám se, že nové dílko formace s názvem „VHS“ (Horst Podlaha napoví - kdysi oblíbená zkratka pro „videodigitální homácí sásnam“) lze stoprocentně uctít jen coby součást TRILOGIE, která započala právě „Plastovými okny“, pokračovala „Pomazánkovým máslem“ a vyvrcholila (a nebo také ne, o tom později) počinem, který už nelze na ničem přehrát. Osoba, která na „Oknech“ výhružně hlásá, že „Tohle je naše území, od našich předků zděděný,“ je jistě tentýž hastroš, který se při mazlavé pouti „Máslem“ bije v prsa s obrozeneckým požadavkem „Chceme naše staré bohy, chceme všechno, co nám vzali“, až se na „VHS“ smíří s uprděným přiznáním „Na jazyk derou se písně staré a nové učit už nechce se mi“. B4 jsou chápavými průvodčími na této cestě pozpátku do Sudet, od nových obzorů ke starým jistotám (VHS!), od internetu k píchačkám, od oupen spejsů k rachotícím fabrikám, kde hutná rez chutná po rodné hroudě: tam je jejich horizont, tam jsou „děry“, kam slunce ani lékař nechodí. Nikdy.

„Srdce sní o bolesti hlavy“. Federsel je TAK dobrej textař, až mě to bez prdele místama sere - nebudu lhát. Nejsilnější věty? Ty na nezřetelném pomezí stínu a pološedi, kde se dávné obrysy ztrácejí v potemnělých koutech zahradních kolonií, strnulých v listopadovém snění. „Za oknem listí padá do země, zašlapem do hlíny všechno, co se vrací“. Všude kolem tiše, ale sveřepě tepe strašidelné retro z nedaleké budoucnosti, důvěrně známé neonově-klávesové symfonie plaší soumrak, na sídlišti se za nařasenými záclonami rozsvěcují černobílé televizní obrazovky: sobotní večer nastal, jednohubky se saxofonem, Jirka Korn stepuje a Možná přijde i Belmondo.

TRILOGIE by teoreticky měla nějak vrcholit, ale to B4 nemají v popisu práce. Kapela, která posluchačstvu na koncertech vytrvale servíruje něco VELMI jiného, než co se děje na deskách, podobné (fádní) ambice zjevně nemá. Snad jen bassové spektrum zní na „VHS“ o něco hutněji, snad jen krautrocková kola pop musik se tu otáčejí svižněji (a zároveň zlověstněji), než na předchozích nahrávkách. Ale co je vlastně na oné vytrvalé cestě pozpátku „předchozí“ nahrávka? Recyklovaný zvuk, který odpočívá v křoví za budoucím záhybem rozjebané asfaltky?

foto: Petr Zewlakk Vrabec

Netuším – tam až má znalost nesahá. Dovolím si jen připojit osobní vzpomínku: pavlíčkovsky vymazlené kytarové sólo na konci „Je to hezké“. Pompa se roztéká jak vosk, za výlohou prodejny Panton trůní album Stromboli s popraskaným nápisem – a celé je to děsivě prázdné jako centrum v Mimoni (Mimoň nemá centrum).

„Pojď a poslechni si rady starších“ – B4 to podepsali v plném znění. Stačí kliknout SEM.