Silver Rocket

The Conformists: Ameriku žijí tak minimálně, jak jen jde

Způsob jak proniknout do strohý, až minimalistický muziky The Conformists je vlastně dost jednoduchej – udělejte si čas na poslech. Brzo vám doteče, že veškerá energie, kterou slyšíte v podobě neustále se měnících dob a občas naplno sešláplých efektů, vychází z dávnýho sdílenýho prožitku.

Klíčem k jeho nalezení je definování času a prostoru, kde vyrůstali. Nehostinný místa amerických velkoměst moc prostoru pro poflakování po ulicích mladým nerdům nedávají. O to víc se soustředí na svět za zdmi domovů, zvlášť pokud jde o tyhle tři – jmenovitě Chrise Deeho, Chrise Borona nebo Pata Bolanda.

Představuji si je jako malé kluky, jak ve stínu poslední kulminace studené války upínají svojí pozornost k legu (nebo k jiný technicky zajímavý stavebnici) a tvoří fantaskní prostory mikrosvěta, kam můžou utéct. Když pak zestárnou společně se svýma hračkama a strategiema, na konci dějin znovu zvednou zrak a uvidí, že situace venku má jen nový nátěr, ale tuší, že se vyplatí pokračovat v okázalý ignoranci toho, co se děje venku.

Už mají vybavení a určitě i místo na pravidelný hraní. V roce 1997 totiž začíná jejich DIY cesta ven. Vedle dalších (dnes už bezesporu) bezejmených kapel se pohybují někde ve vodách vytyčených majáky jako Quarterstick, Skin Graft nebo Trost. Jejich parketou je minimalistické variování tónů, akordů a temp, jak při stavebnicových hrátkách. Žádný tlak, nízká ctižádost, jádrové sdělení, zkrátka skvělej mindset…

Je neuvěřitelný, že za téměř třicet let existence nikdy výrazně nevystrčili růžky a pořád jedou na autistické notě, která dosahuje téměř Schrödigerova parametru. Slyšeli jsme o nich už v souvislosti s albem Two Hundred v roce 2004, ale až dneska můžeme docenit jejich chuť se pomalu, ale jistě vyrovnat takovým kapacitám jako například Sicbay nebo Shellac.

Ještě víc vynikne jejich mravenčí práce, když sledujete experimentální dění na španělský nebo klidně indonéský scéně. V jednom okamžiku mi dochází, že jimi ražená tzv. chicagská škola vytváří tmelící hudební hmotu použitelnou i pro úplně odlišný přístupy v úplně odlišných kulturních kulisách. Zažít pak třeba Kuntari noise-rock/trance/tekkno partu znamená, že vám definitivně secvakne, že i ve vzdálených komunitách muzikantů má strohost svoje místo a pomáhá vyplňovat slepý mapy při fanatický tvorbě lidí lezoucích ze zkušeben celýho zatracenýho, globálně propojenýho světa.

Potvrzuje to fakt, že když se pak před vámi vynoří nepravidelně tepající kytara a začne malovat psychedelický obrázky, ve kterých se prolíná zvuk pralesa se šeptáním duchů a pochodem diktátorský armády, nejde o nic jinýho než o parafrázi na nehostinnost betonový džungle St. Louis, svištění nehmotných dat a nikdy nekončící militarismus v podání US Army.

Tohle poznání je přenosný taky v případě jejich spoluhráčů na turné Tiznao, kteří jsou o něco energičtější a víc načichlí emorockem, což u poslední nahrávky Procesos od Gomberoffa (Studio Hukot) podtrhuje plnotučný mastering Ondry Ježka. Nebudu zabrušovat víc než třeba, víc o týhle scéně dokáže navyprávět především Töhötöm.

Než se v pátek vypravíte na půdu Eternie, oprašte si základy suchýho humoru třeba u pseudodoku, kde tihle „komformisti“ nahrávají Midwestless pod dohledem zarouškovanýho Steva Albiniho: