Silver Rocket

OTK: Brno – deset let

Yoz 9. 12. 2024

Letos je to neuvěřitelnejch deset let od vydání desky Brno.Tímto bych chtěl ukončit experiment, jehož cílem bylo zjistit, jestli je v týhle době (byl to rok 2014) ještě možný vydat (a prodat) desku jen pomocí tradičních hardwarovejch médii, bez pomoci internetu. Prostě jsme to chtěli zkusit. Nejdřív to samozřejmě bylo nutný nějak definovat: deska se bude normálně prodávat na koncertě, v kamennejch obchodech, může se hrát v rádiu, může se o ní napsat do tištěnýho média, můžeš o ní říct kámošům, nebo napsat dopis – ale nepatří do digitálního světa. Čili nebude na stránkách OTK ani Silver Rocket, nebude v internetovejch obchodech, nikdo se s ní nebude fotit na twitter ani další podobný tehdy existující platformy. 

Vůbec jsem netušil, kolik nevole to sklidí, kolik lidí to nevezme vážně a na naší hru (nebo prosbu) nepřistoupí. Záhy po vydání jsem musel obtelefonovávat a obepisovat kamarady i úplně cizí lidi, který se i přes naše prosby a vysvětlování podělili s internetovým obecenstvem o "zakázané ovoce", aby svůj příspěvek o desce stáhli a vyzmizíkovali z křemíkovýho pseudosvěta. Většina lidí nám s větší či menší nevolí vyhověla, nebylo to snadný ani pro Silver Rocket, vydávat desku, která se nedá šířit internetem. Nevěřil tomu ani Josef Jindrák, kterej si myslel, že si děláme legraci a že tahle položka prostě do e-shopu Polí5 patří, takže se tam asi na pár hodin objevila, stejně jako v několika blogíscích, ale všechno to končilo naší zprávou: Smaž to, díky, opravdu to myslíme vážně.

Utajení jsme se navíc rozhodli podpořit vypuštěním krycího alba. Tím bylo CD (SRR 62) Atentát na Wericha aneb Operace Silver R. K němu jsme připravili tiskovku pro digitální média, doprovodnej plakát (na kterým Jaromír Nohavica na podpisu Anticharty střílí Werichovi tenisovou raketou do obličeje klaunskej nos a pak dělá, jakože on nic) v podobě limitovaný sítotiskový edice nakreslil Lukáš Georgiev. První část názvu desky vymyslel Petr Vizina při nejakym večerním posezení v Alibi. CD vyšlo v nejlevnější papírový pošetce, s poutavym akčním obalem pana Ganžalůda a se seznamem tracků zakódovaným pomocí šifrovací tabulky z Enigmy. Obsahuje "pestrý výběr vtipů", z nichž jsme odstranili pointy a místo každý zahráli unikátní tuš. Celý to smíchal Tomáš Procházka. Některý lidi nám pak psali, ať okamžitě odtajníme ty původní konce, jinak se zblázní. Tohle cédo bylo nakonec pro Silver Rocket jeden z nejúspěšnějších titulů co se týče poměru nákladů a zisku (nebo aspoň něco takovýho říkal náš vrchní account manager Lukáš). A Vypsaná fixa ho má trvale v dodávce a pouští si ho, když někde čekají (na koncert třebas). Celkem to jako krycí deska zafungovalo, i když se někdo stejně pokusil do recenze na Atentát přece jen i to Brno nenápadně propašovat (byl to Full Moon: "OTK má desku jako Brno"). No a Petr Vizina celej koncept čistočistě vyignoroval a umístil na svůj facebook bezohledný emo, který najdete na konci textu.

Radim pak, aby předešel piráty, dokonce uložil na uloz.to falešnou verzi alba Brno, která obsahovala jen nějaký ruchy vesnice, kokrhání a něco jako zurčení Svratky. Mělo to taky docela dost stažení.

Jinak se nám povedlo digitální svět (až na Discogs) opravdu eliminovat. Trochu to narušujou jen klipy ke dvěma písničkám na YouTube.

Co jsme teda celým slavným experimentem zjistili a dokázali?

V první řadě to, že už v podstatě neumíme nikdo psát psacím písmem, což je takovej oslí můstek, kterej mě přivádí k obalu desky, o němž by se taky slušelo něco říct. Možná by to chtěl říct Honza Klempíř, kterej ten obal dělal, já ho jen zásoboval množstvím dementních nápadů a podezřelejch fotek. Ideovým vzorem obalu bylo nejspíš album Vlasty Redla Na výletě, titulní strana kromě obrysu Brna obsahuje fotku krajiny v okolí Velký Moravy, což je řeka někde v Srbsku. Kopčem s Veverčákem hledají pomocí minohledačky svoje pozůstatky, ale jaksi předčasně. Zadní straně vedle poutavé koláže naštěstí místo Špilasu dominuje Špicberk s lumíkama, ale co už. Texty písní jsme na obal všichni svorně přepsali psacím písmem a jak už jsem naťukl, protože jde v podstatě o zapomenuté umění, byl to docela boj, kdo bude mít nečitelnější krasopis. Nemůžu prozradit, která ruka je čí. A v celý tý naší čmáranici jsou zakódovaný tajemný politický prohlášení. Středy desky jsou spojený s písničkou Zakopáno, protože jeden z pokladů, který jsem někde sehnal (na bleším trhu), byly dvě ručně malovaný dřevěný prkýnka od neznámýho umělce se záhadnym obrazem s názvem "Ryba zjedla rybára". Ten motiv, lehce zdestruovanej, pak posloužil i jako jeden z designů na tričko.

V druhý řadě se ukázalo, že vydat si desku pro sebe a pár set kamarádů jde i bez tvorby kontentů, spotify, applemusic. V roce 2014 ještě fungovaly i nějaký rádia a noviny nebo časopisy, možná fungujou i dnes. Zjistili jsme, že některý lidi jsou schopný i spiklenecký kooperace s divným nápadem někoho jinýho. V podstatě to informační embargo spíš lidi provokovalo. Zároveň se ale ukázalo, jak obtížně se deska dostává mimo okruhy lidí chodících na koncerty: kdo byl třeba v zahraničí, měl smůlu, pokud mu nepřišel korespondenční lístek s informací o existenci a možnosti objednání desky písemnou formou (pár objednávek nám takhle prišlo). Původní plán byl rozeslat všem, co si kdy koupili něco od OTK, krásnej pohled s upozorněním, že Brno vyšlo. K realizaci pohledů došlo, ale rozeslání jsme nakonec nezvládli a většinu jsme jich rozdali osobně. Ale co jsme zvládli, byla masivní – jakože fakt masivní – lokální letáková kampaň. Když jsem pak mluvil s některejma našima zahraničníma „fanouškama“, trochu jsem se zastyděl, že jsme jim tu desku vlastně upřeli, takže nakonec v obchodu na webu Silver Rocket vznikla neoznačená položka SRR 63 a kdo se nebál jí objednat, tak Brno dostal.

O samotný hudbě nic psát nebudu, i po deseti letech většinu těch písniček hrajeme.

Vinyly se prodaly zhruba během jednoho roku, cédéček zbejvá pár, najdete je u nás na stránkách, ale jak jsem koukal, jsou zase i na webu Polí5 – asi si Josef prostě nemůže pomoct. Příběh videoklipu k písni Obyčejnej chlap popsal Töhötöm v knize Hovada usmrtí stoka, natáčení klipu k Vesmírná sílo s Petrem Koutem zachytila ve fotoreportáži Anna Baštýřová, která to má v nějaký facebookový galerii… nedá se to linkovat.

A tady je teda ta už zmíněná jediná internetová recenze na Brno, napsal ji ve vzbouřeneckym rozpoložení na svůj facebook Petr Vizina (taky se to neda linkovat):

---

Deska roku, part I: OTK, Brno. Konec alternativního joudovství v Čechách

Zkouším pochopit, čím mě tahle nahrávka znovu a znovu elektrizuje, rozumět hlavou, o čem tělo nepochybuje. Zálibně na tu věc hledím zvenku a pak ji postupně rozebírám na jednotlivosti, vlákno po vláknu, válec po válci, velké mechanické srdce, co mě letos táhlo zas a zas z údolí až na hřeben. Jsem v údivu nad tou explozivní směsí labužnické, skoro humpolácké bezstarostnosti, zběsilosti a velmi jemné sofistikovanosti, detailu japonským perem na pauzovacím papíře v kapse vaťáku. Poslechněte si, jak zvláštně tu basová linka rozmlouvá s tím sudým a lichým metrem vespod. Na začátku rytmus pípá, bliká a tiká jak nerdský plastový casio z bazaru, potom se kolem jednoduchoučké linky roztočí úplné planetárium, gravitace zápasí s odstředivostí, vždy je jasné, kdo má právě navrch, ale nikdy, kdo nakonec zvítězí. Basová linka lehoučce povlává a tu se zas pevně drží jak cestující v kloubu starého Ikarusu v zatáčkách nad Juliskou, elegantně a nevypočitatelně chvíli kopíruje pohyb, chvíli se od něj odráží nebo na zlomek vteřiny vyrazí napřed. Poslechněte si Ondřejův příjemně zastřenej hlas: „Seděl jsem a tiše rozmrzal / díval se, jak svět se ke mně vrací...“

Žádnej Lanegan, ale ví, co dělá

Vždycky jsem si z kapel na Silver Rocket dělal legraci, že jsou to samí nezpěváci. Řvát jak tur, pankáčsky se vykašlat na nějakýho Sinatru s frázováním nebo intonací, tomu rozumím a respektuju, ale zároveň mám slabost pro ty Sinatry a Lanegany. Jak se to změnilo, mi dochází právě při poslechu Brna. Tohle není hlubokej vypravěčskej baryton Marka Lanegana nebo Juraje Benettina, hlas zabiják. Ale Ondřej svým hlasem přesně vládne a zní to tajemně i vtipně, často obojí najednou.

Co jste pro mě udělali

Tohle je zcela subjektivní psaní o nejlepší tuzemský desce roku 2014. Apačka mi kdysi o rozdílu mezi mým a jejím psaní kdysi řekla: „Vizino, ty máš ty lidi, co to čtou, rád, zatímco já je nesnáším, pokud tomu nerozuměj'.“ To je samozřejmě silnej výrok, ale řekněme, že zrovna teď na sdělnost mýho postoje rezignuju, že se se jen cejtím vděčnej za 40 minut hudby, která mě protáhla tímhle rokem. Udělat něco pro desku, která toho tolik udělala pro mě. To není věc objektivního posouzení – namátkou OTK, Dežo Ursiny, Modest Mouse, Houpací koně nebo Morrissey toho pro mě udělali spoustu, a třeba Petr Hapka nebo Zrní pro mě neudělali nic, ale není to zásluha nebo vina jedněch či druhých, jestli mi rozumíte.

Konec joudů

Mohl bych ještě nadšeně napsat třeba o skladbě Obyčejnej chlap, která znovu shrnuje všechno nejlepší, co dnešní OTK představujou – lehkou ironii, odstup, intenzitu, zaujetí elegantní zápas v páce s osudovými mocnostmi harmonie, rytmu, ticha a hluku, ty landmanovské „pestré vrstvy“, co se vyjeví při dalším poslechu. Ale raděj' sem dolů dám odkaz, ať si to poslechnete. Vy rozumíte, že jsem nadšenej, já si to po sobě čtu a vidím, že těžko můžete být nadšení z takovýho popisu, což je proti mýmu přesvědčení, že detail má svědčit o povaze celku. Chápete, že jsem nadšenej, nechápu, proč byste měli číst podprůměrnej text o skvělé desce.

Takže krátce: Díky za energii, OTK, touhle deskou jste ukončili epochu českého „alternativního“ joudovství. Brno je elegantní, ale ne provinčně švihácká deska. Sebejistě divná bez jedinýho naschválu.

---

A jedna drobná reakce na konec, děkujeme: