The 101 - Green Street
Job 17. 7. 2006
Green Street. Výmluvnej název pro desku, která zůstala z neznámejch důvodů podceněná. Zelená v názvu, černá na obalu a vnitřek napěchovanej barevnym spektrem tónů, růžovou počínaje (to když máte pocit, že kluci z The 101 zrovna nechtěj zapomenout na bezstarostný léta ve stínu melopunkovejch palem), přes modrou, ve který se tak dobře odráží asfalt vaší "rodný" ulice až po neuvěřitelně sytou hnědou, kde se mísí chuť zeminy spolykaný při pádech z BMXek a při klukovskejch bitkách, a který dneska morfujou do sebejistech feedbacků. Tohle všechno je cítit jako všudepřitomný uvolnění (letos dlouhejch) zimních běsů. Léto zasvěcený vodě, lásce a popíjení osvěžujících drinků prostě potřebuje kapelu jako The 101. Potřebuje zelenou desku, kterou už střídá červená. Kolik barev, tolik existuje úhlů poslouchání.
Někdo vzpomíná na nenápadně loženej loňskej koncert, mě utkvěly v mozkovejch závitech barvy desky. "Wife" (pětka, co je chytlavá až běda, a která načrtává ženský přednosti z pohledu ženský části chlapa, ufufufuf...) drcená na dvou akordech má magickou moc. U následující "Verve" umocněný zefektovanym závěrem, do kterýho vpadnou gama paprsky mocný kytarový vyhrávky v Tominovskym stylu, je už úplně jedno, která vůbec bije. Mimo veškerý pochybnosti plujete ke konci desky, která by mohla hrát 24 hodin v kuse a přesto si toho všimnete až ve chvíli, kdy si omotáváte kolem beden svý tělo, nebo ho vleže poroučíte do náručí matičky hudby. Jsem patetickej jak hovado, ale budiž... Uznávám přirozenou krásu. A "Generals" má zkraje fakticky náladu jako Joy Division blahý paměti...
Na těhle cápcích, kterým se nechce vycouvat z "kolidž" rádiovýho opojení, je nejsympatičtější přístup HRAJEME, CO DŮM DAL. Přestože by jim za libovolnej nápad na desce mohli specialisti na pipinkovskej hárdkór utrhnout prsty, v porovnání s jakoukoliv produkcí je tohle tah na branku, hlídanou mocnostma srdce. The 101 jsou o rovnováze - o rovnováze ve všech rovinách, který vnitřně citlivej člověk zažívá. Je tu zábava, je tu extatická monotónnost, jsou tu sympatie k pouličnímu poflakování. Neexistuje nic, co by tenhle rozjetej zmrzlinovej stánek strýčka Sama brzdilo.
A když jsme u toho, tak novinkový empétrojky naznačujou posun směrem k jistýmu zpevňování zápěstí a pochybnejm známostem. Aspoň tolik vykřičníků vyzkočilo ze skladeb "Dancing" a "Last Chance". A ještě jeden tluče na spánky! Páry, který zatim pochybovaly o pořízení miminka, by měly mít vstup na Sedmičku za polovic. Tohle jsou písničky hodný zlatýho genofondu populární písně, kterej skrz uši posluchače putuje za příznivý zvukový konstelace až k reprodukčním orgánům.
Než se budete rozmejšlet, jestli vás (petřínskej) kopec nezastaví a nepošle v půli domů (do jiný knajpy) tak si vlezte ke klukům na netovej rám www.the101.net. Myslim, že vás rozmejšlet nenechaj. Stejně jako by vás nenechali The Smiths, murmurovský R.E.M. nebo subpopoví lůzři Velocity Girl...
Někdo vzpomíná na nenápadně loženej loňskej koncert, mě utkvěly v mozkovejch závitech barvy desky. "Wife" (pětka, co je chytlavá až běda, a která načrtává ženský přednosti z pohledu ženský části chlapa, ufufufuf...) drcená na dvou akordech má magickou moc. U následující "Verve" umocněný zefektovanym závěrem, do kterýho vpadnou gama paprsky mocný kytarový vyhrávky v Tominovskym stylu, je už úplně jedno, která vůbec bije. Mimo veškerý pochybnosti plujete ke konci desky, která by mohla hrát 24 hodin v kuse a přesto si toho všimnete až ve chvíli, kdy si omotáváte kolem beden svý tělo, nebo ho vleže poroučíte do náručí matičky hudby. Jsem patetickej jak hovado, ale budiž... Uznávám přirozenou krásu. A "Generals" má zkraje fakticky náladu jako Joy Division blahý paměti...