Report pro pamětníky: L' Point ve Španělsku
Pinto 6. 9. 2006
DEN 1 - „prolog“
Pátek. Všichni doufáme, že nefunkčnost přehrávače v dodávce je ten jedinej velkej opruz tohohle minitour (…thousand miles in a silent car…). O tom, že Tomík jede zase jednou na koncerty lehce zdravotně indisponován, žádná - noha v sádře. Odpoledne vyrážíme z Prahy, s námi párek cestovatelů, kteří přispěli na naftu a za to je svezeme k Pyrenejím. V Plzni nakupujeme jídlo a pití na cestu a u pumpy v Nýřanech necháváme víčko od nádrže. Spraví to kus igelitu a gumička (s úspěchem takhle přejedeme půl Evropy, nový dekl kupujem až kdesi na jihu).
DEN 2 - „oceán“
Sobota. Už ve Francii, noční přejezd pokračuje dál od Strassbourgu směrem na Limoges. Dáda je už přes 12 hodin u volantu, já mám luxusní chvilky spánku, vždy když podle mapy nasměruju kocábku do –většinou- správnýho směru. Po rychlostních silnicích cesta slušně utíká, takže máme pocit, že jedeme na čas, tak abychom večer byli už v Bilbau. S rozbřeskem bereme naftu a myjeme se na pumpě, kde po odpovědi mladýho zaměstnance na otázku „do you speak english?“: „ooo, eehm, very people“ přestáváme se snahou o komunikaci. Na pár hodin se střídáme v řízení, Dáda se přidal ke spáčům a přes totálně venkovský území, který je ale čím dál tím hezčí na pohled, frčíme na jih. Při dalším střídání na odpočívadle na dálnici u Limoges se dozvídáme jednu novinku – první koncert není dnes večer, ale až v neděli. Takže trocha prudy, ale konec nervů, jestli stihneme přijet včas, dáváme si na tom tom parkovišti delší pauzu a šlofíka. Kluk s holkou asi koukaj, ke komu sedli do auta. A Tomina už navíc mlsně pokukuje po ubohé dívce. Chlípný hnusník. Cesta pak pokračuje beze spěchu, a když jsme pod Bordeaux, jdeme pozdravit oceán, dáváme koupání a piknik na skále nad malým zálivem – prostě romantika. Cestující nás opouštějí a jdou najít kemp, aby mohli další den vyrazit do hor, my pokračujeme přes hranice do Španělska, resp. Baskicka. Protáhneme se San Sebastianem, nakupujeme jídlo a pár six-packů na večer a nočníma serpentýnama nad mořem jedeme najít plac na přespání. Romantika pokračuje, září hvězdy, řvou racci a kousek od nás bliká maják, Tomina ráno hlásí, že viděl padat meteorit. No ale kdo ví, co se mu zdálo.
DEN 3 - „Xurrut“
Neděle. K snídani dojídáme večeři a jedeme se vykoupat do letoviska Bermeo, kde je široká pláž mezi skálama. Ostatně jiný pláže než mezi skálama tu ani nejsou. Jako už včera jdeme na dvakrát, nechceme nechat naložený auto bez dozoru. Když si Daad na podezdívce plotu balí cigáro, kolemjdoucí chlápek se surfem v podpaží ho poprosí o papírky, tož dáme se s ním a jeho kámošem do řeči. Jakmile zjistí, že jsme Češi, ptají se na lsd, jestli prej nějaký nemáme (?!), my na to že ne a že naopak už nemáme ani ganju – a chlápek hned nabízí obstarání hulení, což se taky stane. Pak pokračujeme podél pobřeží do Gorliz. Cesta trochu připomíná jadranskou magistrálu, jen se víc a ve větších výškách nad hladinou kroutí. U nějaký haciendy na vrcholu stoupání si dáváme kafe a pivo ke zbytku z našich zásob a k tomu zaručeně pravou marockou šišku. Cesta potom vesele utíká, leckdo si myslí, že je jinde než je, jinýmu se zase hrozně líbí film běžící za oknem našeho milýho Dukáta. Ve městě najdeme klub a protože máme ještě asi dvě hodiny čas, míříme zase na pláž. Tu vybereme podle mapy a neomylně zamíříme na pláž, kam chodí místní jungs posedět a pohulit. Takže klasická povalovačka, zevlovačka a očumovačka. Potom hurá do klubu, potřást ruku Eduovi a ubytovat na hotýlek, kterej byl nejlepším ubytováním za celý týden. Koncert je ok, i když do klubu nedorazilo extra moc lidí. Kdo by taky v neděli chodil na lůzry z Chuchle. Ale kdo přišel, nelitoval, i afterparty byla. Před námi hrajou místní hoši YaTeDigo, který se chystají na nějakej velkej festival a znějí fakt dobře. My na první vystoupení na šňůře odvádíme slušnej standard, prodá se i něco málo z merche. Pak vypijeme pár piv a učíme se důležitý fráze po místním „garragardo bat“, „maite zaitute“ apod., dostáváme večeři a po pár dalších pivkách jdeme na hotel. Cestou potkáme partičku tří kluků a jedný holky, který jsou ale něčím nacpaný, a tak jsme se s nima po pár minutách rádi rozloučili, ti kluci fakt měli hodně divný kukadla. Jako zrcadla. Ben pak nesl bráchu kus cesty na zádech, noha Toma zlobila víc, než předpokládal a i když měl křídla, nemohl nějak doletět. Pozdravili jsme ještě a nakrmili oslíka u cesty a hup do postýlek. Každý do své.
DEN 4 - „překvápko“
Pondělí. Vyrážíme kolem 11, silnice se pořád motá kolem pobřeží, je tu kopcovito a zeleno. Čeká nás 450 km, budeme mít co dělat, abysme byli včas na místě, tedy v Pontevedra. Naše místní spojka nebere telefon, houstne provoz i déšť. Tom si vyndal kytaru a lehce probírá struny, Ben sleduje zhulen krajinu (psí boudy z kamene a domky na podsadách vole!), Honza spí, nadáváme na tiráky. Costa Verde jinak pěknej kraj, ale cesta už úmorná, navíc ani na pošestý ten kokot nezvedá svůj mobil. Když konečně dorazíme do města, dozvídáme se, že show is cancelled. Tak nasraní čekáme, jestli booker Jordi sežene po telefonech na dálku z Madridu nocleh. Aspoň nocleh, protože prachy za dnešek mít nebudeme. To se mu nakonec daří, a tak frčíme dalších sto kilo do Santiaga. Tam se nás kolem půlnoci ujímají na pumpě Pablo a Noemi. My jako správní burani si myslíme, že jdeme nejkratší cestou k domovu, ale kde že, ještě se projdeme po městě - na Španěly byl ještě relativně brzký večer, ale my byli po dnu stráveným v autě úplně orvaný, takže sebou potom flákneme a spíme jako nemluvňata. Tomu milýmu páru patří ale dík za jejich pohostinnost. V autě plným krámů si dává noční službu Dáda.
DEN 5 - „La Frontera“
Úterý. Takže dneska veget, do další destinace je to kousek, dáváme si turistiku ve starobylým Santiagu, posíláme pohledy a po tradičním kvízu „kdo koho najde dřív“ vyrážíme přes La Corunu do městečka jménem Carballo. Tam uneseme pár mladejch skejťáků, aby nám ukázali kudy ke klubu, bez výkupnýho je potom propustíme, a už nás vítá hospoda v britským stylu. Dýchlo na nás mateřské teplo pivnice a těšíme se na hraní, atmosféra je výborná. Čepujou Guiness a mají lahvovej Budvar. Ujímá se nás Alberto, hned dostáváme oddílový dresy, a taky Gupi, majitelka podniku, paninka velice sympatická svobodná usměvavá a tak dále. Když jsme postavili krámy, šli jsme na večeři, která se podávala v restauraci, kde u stolu bylo dalších několik lidí z okruhu klubu a Gupi. Učíme se další důležitý slova, tentokrát víceméně španělsky – místní dialekt má prý totiž možná blíž portugalštině, než kastilštině. Jídlo je skvělý, nosí ho chlápek, co vypadá jako Sly Stalone a pomáhá mu štíhlá valkýra s blond copem. Dnes je dobrý den zemřít. Pak v La Fronteře rozjedeme naše popopísničky, lidi jsou výborný, atmosféra vřelá, jen holky se nás trochu bojej, protože ten večer jsme asi přiletěli z jiný planety, pijeme hodně všeho možnýho, prodá se hafo věcí a nakonec dopíjíme poslední koňak na afterparty u Gupi v kuchyni.
DEN 6 - „Gruta 77“
Středa. Nakládáme a před náma dalších 600 kilometrů, nedá se dělat nic jinýho, než jet a jet a jet co to dá. Při dolévání nafty z kanystru zjišťujeme, že odněkud z motoru uniká voda. Od tý chvíle se modlíme, aby auto vydrželo. V Madridu nás vyzvedává Jordi, stavíme aparát, zvukovka, večeře. Budeme hrát s partama Peluze, tři ostří kluci a Abner, post-hc se saxofonistkou nebo houslistkou. V klubu je barmanem pan kamenná tvář, nehne za celý večer brvou, ale koncert je OK, i když dlouhej přejezd a včerejší party zanechávají stopy na nasazení a energii našeho vystoupení. Nemáme ani sílu na pařbu. Musíme se sbalit hned v noci a službu si berou bří Šatrové – a Tomina se jde projít po Madridu… Zbytek jedeme k Jordiho kamarádovi, kterej je ale dost divnej i na naše poměry. Spaní na dlaždicích mi ještě nikdo nenabídl. V bytě je tak ukrutnej bordel, že se tam ani nevysprchujeme. Příjemná je spolubydlící tohoto pičuse, která má ale na pokoji úplně, ale úplně vylitýho přítele, kterej miluje americký basketbalisty a jejich zlatořetězovou kulturu. Aspoň nám dala nějaký deky.
DEN 7 - „Black club“
Čtvrtek. Cestu do Alicante odřídil Jordi, udělali jsme taky taxíka včerejšímu domácímu – ten se pak pořádně ani nerozloučil, natož aby poděkoval. Cestou trháme levanduli, která trochu osvěží aroma našeho vozu. Čeká nás pajzl, co vypadá jako herna, ale lidi tam jsou milí, jak se později ukáže. Chvíli čekáme před vchodem a většina se jde koupat. Hned po příchodu barmana dostáváme chladné pivko a stavíme aparát. Docela dobře se zabydlujeme. Jídlo máme v bytě, kde budeme i spát, spolubydlí tam několik místních. Podává se několik druhů tortill a těstoviny, víno; výborná večeře. Koncert začíná chlapík s piánem, na kterýho přišli lidi, my jsme pro místní asi spíš atrakce ze střední Evropy. I když pár groupies přišlo. Hrajeme v každým případě dobrej set v těsným kontaktu s publikem a pak si užíváme afterparty i s šíleným barmanem a jeho ještě o dost šílenějšími kamarády. Dokážete si představit, jak před koncertem barman tahá jednotlivý členy kapely na ochutnávku svých zaručeně kvalitních zásob a další za nima běhaj a zabavujou smotaný bankovky? No komedie… Nedodrženou garanci a tím pádem trochu nasrání nám vynahrazuje právě barman, protože za pití, hulení ani nic dalšího jsme nemuseli platit ani euro. A co se vzadu dělo po koncertě nevím, já tam radši nebyl. Mejdan byl ovšem ve velkým stylu, našlo se pár prima intošů a intošek, kteří s náma nakonec popařili a až po malém nedorozumění s jedním z barmanových přátel pak pro nás večírek radši skončil, jdeme spát. Máme všichni slušně nakoupeno. V naloženým vanu tentokrát spím já, poslední pivko a cigáro na chodníku ve vlahém nočním skorotichu bylo parádní.
DEN 8 - „Sala Canal“
Pátek. Takže sprcha, snídaně, rozloučit s domácími a jedeme do Tony. Zácpa na Barcelonským obchvatu nás hodinu zdrží, ale jak se ukáže, není to problém. Přijetí je milý, tentokrát jde o klasiku, kdy parta lidí dělá koncerty pro lokální a okolní kids z vesnic a městeček v horách nedaleko Barcelony u města Vic. Tona má být relativně známý místo. Hraje se v jakýsi menší víceúčelový hale, dřevo, bar s velice! přívětivou obsluhou, tribunka se sedadly, pak hřiště - plac na stání a mikrofony a aparát na parketách. Výborně tam umějí míchat drinky a vůbec jsou tam milý. Díky, Aarone. Začínáme až někdy před 02 ráno, po Stole a Half Foot Outside. Ale lidi nám to vynahrazujou a my je, ani sebe, nešetříme. Stojan od mikrofonu lítá vzduchem, Honzu zvedaj lidi nad hlavy, pogujou a moshujou… Přidáváme dvakrát a z merche se prodá nejvíc za cestu. Super koncert na závěr. Cestujeme ještě do vedlejší vsi, kde jsme v malým bytě spali po shlédnutí kousku prsatého filmu z produkce Russe Meyera jak nemluvňata. Ben zůstal v autě s věcma, když je mu i trochu špatně, hihi…
DEN 9 - „změna plánu“
Sobota. Ráno si Ben bere růžovku a my se modlíme, ať auto vydrží a jedeme směr Francie a Český Brod, kam se po týdnu na cestě těšíme jako na třešeň na dortu. No, ale nevydrželo. Sice jsme ještě ve Španělsku udělali pauzu na koupání a další zastávku dali na hranicích a do Francie přesto přejeli v dobrým čase, kopce ale přece jen udělaly s autem svoje a my za Beziers zjišťujeme, že voda už nekape, ale teče a naše šance na dojetí se tak rapidně snížily. Je sobota po šestý odpoledne, všechno zavřený, nikdo z místních neumí ani slovo anglicky nebo německy. Vodu dolíváme každých 5 km, nakonec jsme odbočili z hlavní, našli místo na spaní (parkoviště u supermarketuϑ ) a textujeme a voláme. Víno mají dobrý a jíst a kouřit taky máme co, takže tak úplně v prdeli nejsme. Jen ten Brod je v háji.
DEN 10 - „epilog“
Neděle. Když vyřešíme odvoz (přijede náhradní auto), strávíme pak zbytek dne na pláži, která je ve Villeneuve les..něco vážně pěkná, pijeme plechovky, plaveme, válíme se, nálada je dobrá, jsme opálení a vykoupaní jako na dovolené. To odpoledne bylo příjemnou náplastí za ty trable. Večer jsme pak odfrčeli prima novým Transitem směr Praha.
