C – Underlove
Vojtěch 7. 12. 2006
Bylo to v Byšicích, uprostřed léta, na Silver Rocket Summer Snuffer. Když začali hrát C, přistavil jsem si ke zdi nějaký poleno, co se tam válelo, abych na ně přes hlavy ostatních viděl; chtěl jsem si je užít v klidu, odpočinout si od kotle. Po chvíli jsem si uvědomil, že tancuju, že se při tý muzice prostě nedokážu nehejbat. Ráno jsem se na to poleno šel podívat: byl to klacek širokej asi jako chlapská dlaň, na kterým bych normálně zvládl sotva stát, natož křepčit. A tohle dokážou Céčka. Muzika mezi nebem a zemí.
Hudba se obvykle dá dělit na tu, co funguje od krku dolů (většina rock'n'rollu), a na tu, co působí (i) naopak. U C to neplatí. V těch jejich instrumentálních mazanicích jste celí až po uši, jako když se potápíte v moři, jako kdyby vás naložili v aspiku. Vylučujou běžný kategorie jako rychlý/pomalý, agresivní/něžný, složitý/jednoduchý, dají se na ně vytáhnout všechny lákavý adjektiva, který se v psaní o muzice používají, a proto nepotřebují žádný. Tahle hudba tepe vlastním životem - jako buňka, jako medúza, jako hora, jako les. Muzika C je organismus.
Proto se v ní můžou spojovat všechny protiklady; proto mi F9HDQ?? (říkal tady někdo něco o tom, že slova nejsou potřeba?) vždycky rozpumpuje krev tím začátkem nervním jako nevybouřenej puberťák, aby mě potom dojala motivem, kterej je jako od Explosions in the Sky. Ale žádný přirovnání tady nefunguje úplně. Můžu u C slyšet stejně dobře Pink Floyd v jejich nejpsychedeličtějších pasážích jako Milese Davise v jeho... dobře, nejpsychedeličtějších pasážích, ale jde o to, že tahle hudba má barvy. (Ne, drogy neberu.) Je jasný, proč se v souvislosti s C (a nejspíš by to platilo i o Waave) mluví o vlnový dýlce: prostě slyšíte, vidíte, vnímáte něco, co se běžnýma smyslama pocítit nedá. Já vidím kousky filmů, který ještě nikdo nenatočil. Sahám rukama do tikání samotnýho světa a sdírá mi to kůži z rukou.
A v tom to je: Céčka dělají hudbu, která sahá od posledního zrnka písku až po supernovy, dá se chytit za nehtama jako špína a přitom popisovat rovnicema o padesáti neznámejch, je hlasitá jako siréna sanitky, ale přitom neslyšitelná, protože ji zaslechnete každej den. Je celá. A už jen to, že se teď musím zuby nehty bránit velkým slovům jako "abstraktní", "komplexní", "holistický" a "textura" a zároveň mi před očima naskakujou naprosto skutečný, hmotný, hmatatelný obrazy, je nejlepší důkaz toho, jaká tahle muzika je. Je odshora dolů, zleva doprava, všude okolo. Neslyšíte ji; jste v ní. A neexistuje jiná věc, která tohle dokáže, než láska. A já si myslím, že i proto se ta deska jmenuje Underlove.
Bylo to v Byšicích, uprostřed léta, na Silver Rocket Summer Snuffer. Když začali hrát C, přistavil jsem si ke zdi nějaký poleno, co se tam válelo, abych na ně přes hlavy ostatních viděl; chtěl jsem si je užít v klidu, odpočinout si od kotle. Po chvíli jsem si uvědomil, že tancuju, že se při tý muzice prostě nedokážu nehejbat. Ráno jsem se na to poleno šel podívat: byl to klacek širokej asi jako chlapská dlaň, na kterým bych normálně zvládl sotva stát, natož křepčit. A tohle dokážou Céčka. Muzika mezi nebem a zemí.
Hudba se obvykle dá dělit na tu, co funguje od krku dolů (většina rock'n'rollu), a na tu, co působí (i) naopak. U C to neplatí. V těch jejich instrumentálních mazanicích jste celí až po uši, jako když se potápíte v moři, jako kdyby vás naložili v aspiku. Vylučujou běžný kategorie jako rychlý/pomalý, agresivní/něžný, složitý/jednoduchý, dají se na ně vytáhnout všechny lákavý adjektiva, který se v psaní o muzice používají, a proto nepotřebují žádný. Tahle hudba tepe vlastním životem - jako buňka, jako medúza, jako hora, jako les. Muzika C je organismus.
Proto se v ní můžou spojovat všechny protiklady; proto mi F9HDQ?? (říkal tady někdo něco o tom, že slova nejsou potřeba?) vždycky rozpumpuje krev tím začátkem nervním jako nevybouřenej puberťák, aby mě potom dojala motivem, kterej je jako od Explosions in the Sky. Ale žádný přirovnání tady nefunguje úplně. Můžu u C slyšet stejně dobře Pink Floyd v jejich nejpsychedeličtějších pasážích jako Milese Davise v jeho... dobře, nejpsychedeličtějších pasážích, ale jde o to, že tahle hudba má barvy. (Ne, drogy neberu.) Je jasný, proč se v souvislosti s C (a nejspíš by to platilo i o Waave) mluví o vlnový dýlce: prostě slyšíte, vidíte, vnímáte něco, co se běžnýma smyslama pocítit nedá. Já vidím kousky filmů, který ještě nikdo nenatočil. Sahám rukama do tikání samotnýho světa a sdírá mi to kůži z rukou.
A v tom to je: Céčka dělají hudbu, která sahá od posledního zrnka písku až po supernovy, dá se chytit za nehtama jako špína a přitom popisovat rovnicema o padesáti neznámejch, je hlasitá jako siréna sanitky, ale přitom neslyšitelná, protože ji zaslechnete každej den. Je celá. A už jen to, že se teď musím zuby nehty bránit velkým slovům jako "abstraktní", "komplexní", "holistický" a "textura" a zároveň mi před očima naskakujou naprosto skutečný, hmotný, hmatatelný obrazy, je nejlepší důkaz toho, jaká tahle muzika je. Je odshora dolů, zleva doprava, všude okolo. Neslyšíte ji; jste v ní. A neexistuje jiná věc, která tohle dokáže, než láska. A já si myslím, že i proto se ta deska jmenuje Underlove.