Rozhovor s Pelican: Učit se poslouchat ozvěnu
Aran 1. 4. 2007
Zkrácená verze rozhovoru s kytaristou Pelican Laurentem Lebecem vyšla v Lidovkách (lidovky.zpravy.cz/ucit-se-…), tohle je nezkrácený interview v plným znění.
Ještě v 90. letech minulýho století bylo poměrně neobvyklý, když alternativní kytarová kapela neměla zpěváka. Pamatuju si na pozdvižení, když se v katalogu Touch and Go objevili Don Caballero - každej byl zvědavej. Dneska je ale skoro pravidlem, že nový a zajímavý kapely jsou čistě instrumentální (Pelican, Mogwai, Red Sparowes, Mono a další). Jak si to vysvětluješ?
Máš pravdu, ještě před deseti lety to působilo hodně zvláštně. Když Pelican v roce 2001 začínali, lidi se snažili přirovnat nás k nějaký kapele z 90. let, ale na žádnou nemohli přijít. Kyuss měli čistě instrumentální momenty a to mě hodně povzbudilo, stejně tak Karma To Burn… jenže to bylo asi tak všechno. Abych ale byl upřímnej, vývoj a inspirace Pelican neměly nic společného s instrumentální hudbou. Chtěli jsme znít jako Entombed, Goatsnake nebo Burning Witch. A brzo jsme zjistili, že bez zpěváka jsme zkrátka šťastnější, nebyl v tom žádnej úmysl. Máme samozřejmě rádi Mogwai a další kapely, který nezpívají, ale pro mě jako pro kytaristu byla zásadní mnohem tvrdší muzika.
Odkud se ale zvedla ta ohromná vlna dalších kapel, pro který je zpěv nezajímavej?
To netuším, ale nemělo by se taky zapomínat na to, že instrumentální hudba už tu byla – a měla významný místo i v rocku. Vezmi si přelom 60. a začátek 70. let: spousta kapel jen tak jamovala a zkoušela nový postupy a hudební textury. Podívej se taky na progresivní rock. I tam byl vokál až na druhým místě, zvlášť při koncertech.
Takže mysliš, že instituce frontmana nebo “hlavního zpěváka” je mrtvá?
To zase ne. Jen si myslím, že takovej zpěvák musí přinýst opravdu silný melodie. A my jsme možná jen nepracovali dostatečně tvrdě na tom, abysme někoho takovýho našli. Baví nás, když si muzika vytváří melodie sama. Právě tenhle přístup byl pro nás novej, byla to výzva. Jako muzikant vždycky toužíš vytvořit něco, co se nikomu jinýmu ještě nepodařilo. A v roce 2001 jsme v Chicagu opravdu stáli mimo všechno, co se tenkrát na scéně dělo. Nikdo nedělal to, o co jsme se pokoušeli my. A to bylo báječný.
Není ale složitější vyjádřit se v rockový hudbě bez pomoci zpěvu? Nebo to naopak poskytuje větší svobodu?
Víš co je zajímavý? Je v tom trochu od obojího. Určitě je osvobozující nepracovat ve známejch strukturách, ale bylo by možná trochu nudný, kdybych měl třeba touhu zjednodušit svoje kytarový party a hrát si jen s jedním motivem, jak bych to asi dělal, kdybysme měli zpěváka. Ale tak to zkrátka nechceme. V Pelican je pro mě klíčová moje spolupráce s druhým kytaristou Trevorem. Třeba jednou objevíme touhu pracovat s vokálníma linkama, ale ne teď. Naše hudba nás sama dovede k některejm skutečně tvrdejm pasážím a pak se sama vydá překvapivě ambientním směrem. Nechceme to narušovat.
Lidi vás řadí do škatulky “post-rocku”, někteří přišli s označením “post-metal”. Proč ta předpona? Je muzika tak vyschlá, že už se teď opakujou předešlý etapy – jen s označením “post”?
Ne ne ne, muzika určitě nevyschla. Potenciál rocku je pořád obrovskej. TOLIK se toho děje… Víš, já třeba miluju klasickej rock 70. let, psych-rock, ale i starej heavy metal. Je taky neuvěřitelný, kolik úžasnejch kapel dělalo fantastickou muziku mezi roky 1969 a 1984. To je až šílený. A jak se vzdalujeme od bodu, kdy rock vzniknul, tak se pochopitelně objevujou věci, který už jsme slyšeli. Jenže lidi budou vždycky žíznit po tom udělat něco mimořádnýho – jen to teď jde pomalejc. Nechci bejt “post-rock” nebo “post-metal,” myslím, že i v roce 2007 je možný hrát v brilantní rockový kapele. Podívej se třeba na Wilco nebo Hate Eternal, abych uvedl pár příkladů. Ale Pelican jsou prostě Pelican. Nikdy jsme nechtěli zachytit nic jinýho, než muziku, kterou tvoří čtyři nejlepší přátelé.
Opustili byste Hydrahead, pokud by přišla nabídka od velk7 firmy?
Opustil bych Hydrahead jen tehdy, kdyby naší hudbě přestali věřit na sto procent. A protože oni nám vždycky věřili na dvě stě procent, dovolím si tvrdit, že na Hydrahead budeme ještě dlouhou dobu.
Na přelomovým albu "The Fire In Our Throats Will Beckon The Thaw" jsou v názvech písní odkazy na přírodní motivy včetně střídání ročních období. Ale vy pocházíte z Chicaga. Je pro tebe příroda útěkem z velkoměsta?
Příroda je součástí každýho z nás, jinak to nemůže bejt. Jsem si jistej, že všechno, čeho náš živočišnej druh dosáhl, je vepsaný v DNA každýho jedince. Věřím, že lidi jsou propojený, a když začínáme předstírat, že to tak není, tak se vzápětí dopustíme zvěrstev a násilí jeden na druhým. Skutečný náboženství je víra v to, že jsme všichni součástí jedný struktury, jedný tkaniny. A prostředí, v kterým jsme, v tom hraje důležitou roli. Přestože žiju ve městě, vidím kolem sebe stromy, krásný jezero, a můžu vždycky utýct do přírody. Ale co je nejdůležitější – příroda je nejvíc dominantní metaforou v naší hudbě. Příroda se mění, lidi se mění, muzika se mění. Dynamický změny v hudbě jsou jako měnící se prostředí kolem nás. "The Fire In Our Throats Will Beckon The Thaw" bylo přírodní metaforou změn, který se odehrávaly uvnitř nás samejch.
Názvem nový desky “City Of Echoes” (Město ozvěn) se ale od přírody odvracíte. Proč?
Máš pravdu, ale je to složitější. Nová deska zachycuje to, co se s náma dělo v posledních dvou letech. Nebyli jsme připravený na to, že v podstatě celý roky 2005 a 2006 strávíme na turné, ale bylo to intenzivní a úžasný, bylo to vyplnění našich dětskejch snů, vážně. Taky jsme dospěli, někteří z nás se oženili, stěhovali jsme se… Všechno z toho se nutně muselo projevit v novejch skladbách, když jsme zase začali zkoušet. Nová deska je proto VELMI osobní, je o tom, jak sdílet společný momenty. Ale co je vlastně “Město ozvěn”? Město ozvěn je smutnej důsledek globalizace, je to místo, který se podobá dalším tisícům stejnejch míst na celým světě. Města jsou ozvěnou sebe samejch, ztrácejí individuální charakteristiky. Ale ozvěna je taky signálem těch, kdo proti tomuhle postupu bojujou, je to dorozumívací kód původních kultur. Musíte se naučit ozvěnu poslouchat… A to je pozitivní přístup. Město je taky náš svět.
Možná i to je klíč k vašemu výjimečnýmu zvuku a k tomu, jak v něm fungujou obě kytary, ne? Ani jedna neplní funkci “sólový kytary”, ani jedna není vyloženě “doprovodná”… Taky jste se museli naučit poslouchat jeden druhýho?
Je to tak. Kytary jsou klíčovým poznávacím znamením Pelican, i když na nový desce se do skládání zapojili stejnou měrou všichni členové kapely. Trevor nebo já přijdeme s nějakým nápadem a opravdu tvrdě pracujeme na tom, aby se v něm ten druhej cejtil pohodlně. Vycházíme jeden z druhýho, doplňujeme se.
Byli jste na turné s Mono, vydali jste s nimi i společnou desku. V Česku jsou dost populární, víš o tom?
Dlouho jsme spolu nemluvili… Ale jsme jejich velcí fanoušci. Líbí se mi, že v jejich hudbě se můžete ztratit. Hrát s nimi byla zajímavá kombinace a těším se, že si to zopakujeme.
Pelican očima Arana: www.silver-rocket.org/news…
Pelican očima Banána: www.silver-rocket.org/news…
