Ahoj, já jsem Unkilled Worker!
Torr 10. 7. 2009
Vyrůstal jsem daleko od civilizace. Nejbližší obchod byl 20 kilometrů. Škola 30. Každé léto bylo jako smrt. Znamenalo to izolaci. Před barákem bylo velikánské jezero, ale bylo užitečné jen v zimě, kdy jsem bruslil hodinu co hodinu, mlátil do puku a představoval si, že jsem Bobby Probert nebo Al Iafrate. Sám. 
V létě ta jezera byla k ničemu. Jak můžeš používat představivost, když plaveš sám? Představoval sis někdy, že budeš profesionální plavec nebo plavkyně? Jediné, co se dá představit je, že někoho zachráníš, nebo že se utopíš. Nuda jak kráva. Představivost mně pomohla nezbláznit se v zimě na zamrzlém jezeře s hokejkou a v týdnu (pokud nebyla zrušena kvůli sněhové kalamitě) byla škola, takže aspoň jsem měl se na co těšit. Jen jsem musel přežít ten vikend. Léto ale bylo úplně něco jiného. Znamenalo to dvě věci: totální osamělost a ubíjející práci. Moje první práce byla sbírání kamenů na farmářově poli, když mi bylo 10. Když jsem nedělal tohle, sekal jsem dřevo. Furt. V létě můj otec vždycky objednal masivní náklaďák plný dřeva a od chvíle, kdy šel do práce až do té doby, než přišel domů, jsem sekal. Za to jsem dostal nějaké směšné penize, ani náhodou dost na to, abych si mohl koupit pořádný ghettoblaster, na kterém bych mohl poslouchat Sabbaty, když jsem sekal. 
Takže podstatná část dětství fungovala takhle. Pak jsem ale přišel na úžasnou věc. Uvědomil jsem si, že bych mohl najít důvod jít do letní školy. Takzvaná "summer school" byla hlavně pro blbce a huliče, kteří neudělali kurz během semestrů, nebo pro chytráky a šprty, kteří nikdy neměli dost kreditů. Tak si představte, do které skupiny jsem patřil já. Takže půlku léta mě každý den nabral nějaký autobus a dopravil mě nějakých 70 kilometrů do nějakého celkem vetšího města, kde jsem strávil čas s několika super týpkama – byli tam huliči, géniové, totálně milí a neškodní blbci, totálně líná zlatá mládež, krásné holky, které nerady myslely, krásné holky, které rády myslely, hipíci, sportovci, prostě spousta zajímavých lidí. Člověk se nikdy nenudil. No a pak to skončilo, že jo, a znova jsem byl uprostřed ničeho, se sekerou v ruce. Naštěstí jsem objevil (dneska už legendární) pořad na veřejnoprávním rádiu, který se jmenoval Brave New Waves. Začal vždycky po půlnoci, když už většinou lidi spali. Ležel jsem celou noc pod polštářem s rádiem a poslouchal jsem neuvěřitelné věci. Úplně nové věci, které se prostě nedaly pustit v rádiu v normálním vysílacím čase. Byl to pro mě neuvěřitelný zlom. Den, kdy jsem objevil punk, jsem sedl na kolo a jel 40 kilometrů k holiči (bez sekery) a nechal si oholit hlavu. Pak zpět do uprostřed ničeho, k sekeře a rádiu. Takže tohle je můj letní příběh. Do dneška jsem v létě úplně mimo, nevím, co mám dělat. Doufám, že tento ztracený čas si vynahradím v Dolní Bukovině a naučím se, jak se dělá zábava u koupaliště s vámi. Přinesu s sebou sekeru nebo dvě. Taky přivezu ty milé chlapce z OTK a společně tam uděláme nějakou zábavu. Už se nemůžu dočkat.
