Isis očima Arana
Aran 4. 11. 2009
Pro spoustu lidí ze scény jsou Isis jen dinosaurus, co už všechno řekl. Pro další zase tahle kapela skončila po „Panopticon“. A velký části lidí vadí prostě jen fakt, že se z Isis stala „velká“ kapela.
Chápu tohle všechno.
Teď vám zkusím popsat jednu scénu před minulým koncertem Isis v Akropoli...
V Akráči se jde na pódium z takový plošinky, z který vedou schody do horní a dolní šatny. Je to takový malý místo na boku pódia. No a před svým setem pustili Isis do péáčka intro z „In The Absence Of Truth“ a během toho intra se všichni členové kapely shromáždili na tý plošince, aby na pódium vešli společně. Bylo úplně cejtit, jak se dostávají do úplně jinýho stavu vědomí – zvuk intra se jim zakusoval do hlavy, do srdce. Z těch pěti lidí se očividně stávalo jedno tělo, připravený na všechno. Všichni mlčeli. Žádný fórky, ale taky žádný teatrální držení se za ruce nebo nějaký společný modlitby. Ne. Ta kapela se připravovala na intenzivní zážitek a bylo pro ně naprosto klíčový odtrhnout se od reality a odstartovat koncert jako jeden organismus. Uvědomil jsem si, jak strašně důležitý je pro tyhle chlápky jejich muzika. Nic jinýho pro ně v tu chvíli neexistovalo. Najednou se v jeden moment na sebe všichni podívali a bez jedinýho slova vstoupili na pódium. A začal fantastickej koncert.
Miluju taky tu pompéznost v hudbě Isis. Velký příběhy v jejich muzice. Ano, je to EPOCHAL. Rozmáchlý gesta, mohutný riffy, konec světa, začátek věků, úsvit noci. A tak dále. Všechny tyhle „larger than life“ věci jsou ve zvuku Isis přítomný, jenže na rozdíl od většiny dalších kapel tohohle stylu jsou Isis pořád hodně uvěřitelný: cejtím u nich velkou pokoru před muzikou jako takovou. Je to sice hodně nepřenosnej pocit, ale fakt si myslím, že Turner a spol. jsou v rámci takovýho toho společnýho „kapelovýho tranzu“ skoro jako Neil Young And Crazy Horse. Úplnej ponor, kytarová extáze a zároveň hluboká pokora.
A „Wavering Radiant“ se pro mě rychle stala jednou z nejoblíbenějších desek v historii kapely. Zbožňuju, jak geniálně gradovaná je „Hall Of The Dead“, líbí se mi, že Isis zase trochu přitvrdili a že album má spád třeba jako „Panopticon“. Všímám si drobnejch detailů v mohutným zvuku a zůstávám v údivu před některejma pasážema, který se na člověka valí s takovou silou, že úplně fyzicky cejtí přítomnost něčeho mocnýho.
12. listopadu je máme zase v Akropoli. Jsem si jistej, že budou stejně soustředěný a srostlý v jeden organismus jako posledně. A myslím, že budou ještě lepší...
Isis: www.myspace.com/isis
