Silver Rocket

SOPHIA - Fixed Water očima Arana

Aran 17. 5. 2010

„This world is full of dreamers...“ Těmahle slovama vás uvítá první album Sophia. Křehkej doprovod akustický kytary a Robinův hlas, kterej se vznáší jen těsně nad zemí, aby ho neodvál nějakej silnější poryv větru. Tahle hudba musela vzniknout v tichý studený místnosti, pomyslel jsem si tenkrát, když jsem „Fixed Water“ slyšel poprvý. Pamatuju si úplně přesně, jak jsem se k muzice Sophia dostal: Lvmen a Gnu jeli nějaký turné, který končilo den před koncertem Sophia v roce 1998 v Rock Café. Členové obou kapel si po šňůře lízali rány, ale já s Čepicem jsme vyrazili, protože jsme byli velký fanatici do God Machine. A to, co jsme viděli v Rock Café, nás úplně odrovnalo. Za sebe můžu s jistotou říct, že tenhle koncert Sophia mi změnil život.

„I turn of the light but leave the television talking, no, tonight I don't want to be alone. I try to close my eyes, but I'm afraid of the dark, I see you everywhere...“ Album pokračuje krásnou „So Slow“. Okamžitě jsem v ní rozpoznal kouzlo Sophia: JEDNODUCHOST. Čirá hudba, svatá prostota. Nicméně o týhle skladbě už dál mluvit nebudu, nemůžu si dovolit bejt tak osobní, sorry. Život jde dál.

„I tried to understand but I just hurt you instead...“ Ano, „Are You Happy Now“. Pamatuju si, že tuhle věc hrál Robin a spol. v Rock Café ke konci setu. Znáte to, když nedorozumění naroste do úplně absurdních proporcí?

„I think I lost another friend today, he said he's got to go but he'd like to stay...“ Deska neztrácí na kráse ani se čtvrtou skladbou. V „Another Friend“ zní Sophia možná nejvíc „rockově“. Dovedu si představit, že s bzučící kytarou a hlasitejma bubnama by byla tahle věc ozdobou poslední desky God Machine. Ale ztišení bylo v Robinově životě potřeba. Ztišení je někdy hodně potřeba...

„There´s nothing like a long walk on a rainy night.“ Klíčová skladba „Fixed Water“. Ano, „Death Of A Salesman“. Opět jen akustická kytara a Robinův hlas v pozadí. Příběh. Zážitek. Silná autobiografie. Střípky fragmentů, v nichž poznáte i vlastní život. Maličkosti, deatily, kterejch si všímá třeba Justin Sullivan z New Model Army, ale který právě dodávají celý scenérii osudovej výraz.

„Is this what happiness is like?“ Deziluze. Kocovina. „Last Night I Had A Dream“ je hymna všech těch prázdnejch chvil mezi čtvrtou a pátou hodinou ráno. Večer, kterej měl bejt nejlepším večerem vašeho života, je dávno za váma, a vy nejdete spát vlastně jen proto, že už by to nemělo cenu. Ale ta euforie se někde ztratila. Alkohol možná vyčistí rány, ale nezahojí je.

„You say I'm selfish, I say I take what I can get.“ Musím říct, že „When You´re Sad“ je jediná skladba z celýho alba, která si ke mně nikdy nenašla cestu. A když o tom tak přemejšlím, je to možná vůbec jediná skladba Sophia, která si ke mně nikdy nenašla cestu. Připadá mi trošku plochá, banální a předvídatelná – textem i melodií. Sorry Robine.

„I can't believe how easily the silences can explain some things that always seem so hard to say.“ Rezignace na závěr. Ne, žádný světlo, žádná naděje. Jen naprostá odevzdanost „I can´t believe the things I can´t believe“. Foukací harmonika jen zvyšuje dojem prázdnýho domu a špinavejch chodeb.

V době, kdy se ke mně dostalo první album Sophia, jsem poslouchal trochu jinou muziku a tahle nahrávka mi otevřela cestu do úplně novýho světa. Miloval jsem God Machine a ještě silnějc jsem se zamiloval do Sophia. Utíkal jsem do zvuku týhle kapely, když jsem potřeboval. Nechal jsem se tou hudbou uspávat, když jsem měl náladu. A zároveň jsem netušil, jak moc se Sophia dostala do mýho života. „I turn of the light but leave the television talking, no, tonight I don't want to be alone. I try to close my eyes, but I'm afraid of the dark, I see you everywhere...“