Silver Rocket

SHRINEBUILDER / Scott Kelly očima Torra

U Shrinebuilder jsem měl tu čest potkat zrovna tři členy a těžko na tohle setkáni člověk zapomene. Přece jsou hvězdy a konverzace s takovými lidmi zpravidla nemůže být úplně normální.

Když tu hráli Melvins, seděl jsem dole v druhým backstage v Akropolis a Dale Crover se nějak objevil, stál před mnou a začal takzvané ‘small talk’. Mluvili jsme o hokeji, Praze, počasí, ale taky o tom, jak jsme oba nekuřáci a je super, ze v Akropolis se nekouří. Pořád jsme to opakovali a pak jsme se začali bavit o tom, jak jsme oba byli kdysi silní kuřáci a naštěstí skončili. Ta konverzace byla naprosto identická s  tou, kterou vedli Iggy Pop a Tom Waits ve filmu ‘Coffee and Cigarettes’, včetně jak to dopadlo. Sehnali jsme nějaký startky, kouřili celou krabičku a bavili o tom, jak je super nekouřit. Dale se mi zdál, jako každý druhý člověk z mého rodného města, hrozne příjemný a otevřený, rád se zakecá, má rad hokej. Můj člověk. S Winem to byl podobný scénář, akorát se ta naše konverzace týkala lehkých drog. Téma se rozšiřovalo a obsahovalo ex-manželku, právníky a peníze. Celou dobu se Wino snažil napsat právníkovi své bývalé ženy a poslat ho do háje (chtěl zvýšit alimenty). Měl na sobě brýle a vypadal jako nějaký svatý dědek a uvědomil jsem si, jak tento ‘odstrašující’ člověk je vlastně mírný a zranitelný.

Scotta Kelly jsem potkal dvakrát, jednou když jsme dělali Neurosis a pak když Scott hrál tady sám na Točníku. Strávil jsem s nim o hodně víc času než s Dalem nebo Winem, ale velká diskuze se nekonala. Dva silni introverti, žádný alkohol, trochu nervozita, dlouho jsme jen tak stali, jeden z nás říkal ‘yup’, druhý ‘yeah yeah’. Přitom ale mám pocit, ze znám Scotta padesát let. Jenom z jeho přítomnosti citím dějiny. Má respekt, i když se mi zdá, že to ani nehledá. Vím, ze Dale Crover a Wino zažili spoustu věcí, ale Scott nosí tyhle věci na rukou. Kdo může zapomenout, jak mlátil hlavou o mikrofon v Akropolis? Viděl jsem spoustu lidi mlátit hlavou do mikrofonu různými způsoby, od Damien z Fucked Up přes Banán (ahoj!) z Lahar, ale jak tohle dělal Scott mělo sémiotický význam větší než moje knihovna. Člověk by mohl napsat sto stránek o každém úderu. Ale Scott taky, a vím, že by to rád udělal – sám zažil těch úderů dost. Když Neurosis začali, jejich koncerty byly plné rvačů. Scott to popisoval jako ‘nemoc, které jsme se nemohli zbavit.’ Prostě lidi se přijeli zmlátit na Neurosis. V devatenácti už je musely na jejich koncertech doprovázet soukromé ochranky, najali bývalé vojenské veterány z Vietnamu. A ne normální vojáky, ale z Special Operations.

Dneska jsem přemýšlel o tom, jak Henry Rollins dělal kariéru z toho, že hrál 5 let v punkový kapele, a někdy tam byly nějaký problémy. A teď, 25 let potom, vydělává stovky tisíc z toho, ze má pár kérek, je arogantní a umí o sobě kecat. A hlavně umí lidem připomenout, ze byl TAM. A lidi to žerou. Scott Kelly taky byl u zrodu a strhl fenomén, ale nechce ti nic prodat a nechce mluvit o sobě. Chce s tebou strávit chvíli a společně něco zažít přes hudbu. A to, co ti Scott Kelly sděluje jen svou přítomností, neumí nikdo jiný.