"Terraform" očima Töhötöma
ÚV SRR 30. 4. 2008
Na úvod, abychom vyjasnili pozice: co se týče Shellac, jsem zcela nekritickej fanoušek, a už od první desky nemusí tahle kapela vymejšlet bůhvíjaký inovace, aby mě každá další bavila. V pionýrskejch dobách Silver Rocket jsme dřepěli s klukama v našem vršovickým minibytě, vedli jsme zárodky budoucích nejchytřejších keců a koukali přitom na videu na Big Black. Myslim, že to mělo na všechny větší vliv, než jsme si ochotný připustit. Po Big Black jsme dostali Rapeman (to je teda název!) a pak už první desku Shellac, kterou jsme s Kupónem nevyndali z walkmanů (ano, takhle dávno to bylo) dlouhý měsíce. Všechny ostatní desky Shellac jsem si pořídil se slušným zpožděním, vždycky rok-dva potom, co vyšly. A všechny jsou skvělý. Tečka. Můžu psát o libovolný jejich desce, a napíšu, že je to boží. Každej tuhle kapelu pozná, geniální rytmika, nejlepší zvuk, fanatická oddanost vinylu a analogovýmu zvuku (četli jste to přirovnání k majonéze?), megaúchylnej zpěv (Steve bude jistě hodně divnej pavouk), a zničující síla osobností těhle tří exemplářů lidskýho druhu.
Co teda napsat o Terraform, když jsem všechno podstatný už vlastně vychrlil na začátku? Dovolim si malej luxus: protentokrát ignorovat sedm z osmi skladeb (jsou samosebou skvělý, jedinečný, shellacovský – hodně rád mám namátkou Copper, Mouthpiece, House Full of Garbage nebo This Is a Picture třeba), a rozepíšu se o jedný jediný, o tom šíleně dlouhým úchylným otvíráku celý desky, Didn't We Deserve A Look At You The Way You Really Are.
Jsem trochu povrchní chlapík, často jsem nesoustředěnej, a proto jsem zjistil, že pro mě osobně má první skladba každý desky dost zásadní význam. Často rozhodne o tom, jestli doposlouchám do konce, a vůbec dost ovlivní můj vztah k celýmu albu. Ovšem otvírák na Terraform nemá pro mě obdoby. Pro neinformovaný: má to víc než 12 minut, během kterejch skoro POŘÁD jede jedinej Bobův basovej riff postavenej na dvou tónech, klasicky geniálně propletenej s Toddovejma bicíma.
For decades... Basa, kopák, virbl, otevřená hajtka, Stevova deklamace. Za chvíli zmlkne. Basa s bicíma jedou dál. Začínám cejtit silný napětí. Žádný změny. Začíná třetí minuta, žádný změny. Nádhera, dostavuje se mrazení – HA! Basa trochu zabublala, a zase zpátky. Ozývá se poprvý kytara, ovšem po pár tónech jde do prdele. Bicí něco změnily, má to větší tah, atmosféra houstne. Začínám se vrtět. Jemnej a divnej tón kytary, druhá změna na base. Něco se chystá. Zlověstný kytarový zvuky se ozývaj jako roztroušená skleróza. Steve něco zpívá. Nerozumím ani slovo. A je to tady! Dámy a pánové, Shellac konečně na PLNÝ KOULE – na sedm sekund, a pěkně zpátky do bezpečnýho zákoutí dvou tónů. Sedmá minuta. To to utíká. Poslouchám prsty, jak se přesouvaj po strunách, ten nepříjemnej a přitom úžasnej zvuk. Kurva, basa zmlkla... něco bude? Ne, dělá si ze mě jenom prdel. Jedeme dál. Jsem nesvůj jak prase, ať už proboha zase zahrajou všichni, to je taková síla! Steve má zase něco na srdci--- jedna věta, a úúúúž – ne, ještě ne. Další sdělení. Všechno podepíšu, chlapi, už ZABURÁCEJTE! CHCI TO! Didn’t we... deserve... a look at you... the way you... reallly... are. Ohohohoho.... HRAJTE! NESERTE MI! Ta kytara je nádhera, ale HRAJTE VÍC!!! 11:50, jdu pohonit.
Tak, to je celý. Poslechněte si to. A pak celý do konce, a 5. května do Akropole.
P.S. Hádejte, kterou věc jsem si – uteklo pár let, takže v MP3 playeru – pouštěl pořád dokola z poslední desky Shellac? The last watt leaves the transmitter...
Töhötöm
"At Action Park" očima Bourka: silver-rocket.org/news/712
