Silver Rocket

Basketball diaries vol. 5

Aby bylo jasný hned na začátku - nevadí mi rvačky ve sportu. Úplně dovedu pochopit, že nervy občas ujedou a že se to někdy nedá řešit jinak, než totální šavlovačkou. Nemám s tím problém (s čím mám problém, je to, že pohled většiny sportovních negramotů na basket je takovej, že jde víceméně o "bezkontaktní sport". Hahaha ty vole... Docela by mě zajímalo, kdy tenhle blud vzniknul. Basket jsem hrál dost dlouho a můžu vám říct, že to je občas hustý. Pod košem je to při souboji o co nejlepší pozici na doskakování regulérní bitva, při který lítají pěsti a lokty jedna radost. Naražený žebra, roztržený obočí, vyražený zuby - normálka).

Takže rvačky mi nevadí, ale ne všechny rvačky respektuju. Fotbal? Většina hráčů tam využije první ránu a nebo "ránu" k tomu, aby okamžitě nasimulovala minimálně zásah granátem. Hokej? Sorry, vím, že třeba Torra teď naštvu - ale tam je to někdy spíš tak trochu divadlo. Jo, mlátěj se a teče při tom krev, ale často v tom není žádná větší emoce. Bitkaři jsou přesně určený lidi na tuhle práci, jsou za ní placený, a bitky jsou regulérní součástí taktickejch plánů. Bitka v hokeji je často vlastně vykalkulovaná záležitost. A hlavně - v hokeji se hvězdy neperou; mají svoje bodyguardy. Kolikrát se pral Gretzky, Jágr nebo Lemieux?

V NBA nic z tohohle nehrozí. Tam se perou lidi vytočený na nejvyšší míru, nikdo tam nesimuluje, není to součást žádnýho taktickýho plánu - a perou se VŠICHNI včetně největších hvězd... Barkley, Jordan, Reggie Miller, Shaq, Kobe Bryant, Bird, Mourning, Larry Johnson... Žádnej z nich neměl bodyguarda a nikdo z nich to určitě nedostal pokynem od kouče. Je to nasraný a čistý a upřímný:

Rvačky v NBA nekončí jako v hokeji, kdy mají bitky jasně určenej konec a začátek. Není to žádnej nudnej rituál, je to pokaždý jiný. Tyhle lidi neberou milióny za to, aby si dávali přes držku, ale aby hráli basket. Jenže když jde o čest a nasrání, jde stranou basket i milióny. Je do toho zataženejch víc lidí - neuniknou ani kouči - a často to musí řešit policajti v halách. A co je nejlepší: navzájem se škrtící obři častokrát spadnou do prvních řad mezi diváky, čímž vzniká TOTÁLNÍ MAYHEM. Hráči si nedarujou ani hovno a je jim jedno, jaký to bude mít následky. 

Můj nejoblíbenější souboj všech dob je z play off 1998 mezi New Yorkem (MOJI KUCI) a Miami. Ve svý době byla mezi těmahle dvěma klubama největší rivalita, jakou si dovedete v profesionálním sportu představit. Pamatuju si většinu těch zápasů (New York a Miami na sebe narazily v play off čtyřikrát za sebou!) - stačila tam malá jiskřička a už to jelo. Na tomhle videu je nejlepší to, že Alonzo Mourning a Larry Johnson, který se do sebe pustili hlava nehlava, byli před tím rokem 1998 spoluhráči v Charlotte Hornets. Takže neznám bratra vole. A další pecka - všimněte si maličkýho kouče New Yorku Jeffa Van Gundyho, jak se vrhne mezi ty dva nasraný obry a skončí přilepenej na noze Alonza Mourninga jako nějaký psí hovno... To nemá chybu.

Basketball diaries vol. 4: http://www.silver-rocket.org/nejkecy/268
Basketball diaries vol. 3: http://www.silver-rocket.org/nejkecy/266
Basketball diaries vol. 2: http://www.silver-rocket.org/nejkecy/263
Basketball diaries vol. 1: http://www.silver-rocket.org/nejkecy/262