Silver Rocket

Mudhoney: Here Comes Sickness!

Nikdy nespim. Nejlíp se na cokoliv soustředím v noci, když kolem utichne ten běžnej ruch a civilizovaný lidi ulehnou na lůžka, protože za pár hodin vstávaj. Já vstávám taky, ale nemůžu si pomoct: jsem v tyhle nemožný hodiny na vrcholu mozkový aktivity a chci si užít tu samotu a klid. A nedávno mi k tomu pět hodin hráli Mudhoney. Takže na spánek sere pes.

Kvalita zvuku tragická, koncert nejlepší

Za pár dní je zase uvidím na pódiu a tak je čas na pár vzpomínek na starý časy – tohle vlastně nesnášim, když někdo furt vykládá, jaký to bylo kdysi, protože to prostě bylo kdysi a už to neni, ale na druhou stranu není nepříjemný se trochu vrátit v čase. Pokouším si představit, jak bych se stavěl k Mudhoney dneska, kdyby mi bylo dvacet – a závěr je jednoznačnej. Vysral bych se na ně, protože bych nevydejchal bubeníka v kloboučku, a v roce 1991 jsem na Jethro Tull taky nechodil, žejo. Ale když tady tak po letech poslouchám Superfuzz Bigmuff, Mudhoney, Every Good Boy Deserves Fudge nebo Piece of Cake, úplně a naprosto chápu, proč jsem se z týhle kapely tehdy NAPROSTO zesral. Tady máte pár důvodů:

1. Mudhoney byli dokonalej skrytej poklad. Po vydání Nevermind od Nirvany se v souvislosti s touhle muzikou všude přehnalo dost intenzívní komerční šílenství (i když u nás to mělo jinej timing, v roce 91 nebo 92 jsme mohli slyšet Nirvanu maximálně na Radiu 1 nebo na nějakým francouzským televizním hudebním kanálu, kterej tu tehdy nevim proč vysílali, tak to bylo zcela košer). A jak se má k tomu postavit nasranej elitář, když se jeho oblíbený muziky zmocňujou všichni kolem? Ano, najde si něco obskurnějšího. Chápete, co mám na mysli. Ona: „Jé, ty máš rád takovouhle muziku, já miluju Nirvanu...“ On (blazeovaně): „Jo, to ujde, já mám teda radši MUDHONEY“. A hotovo, žádný pochyby o tom, kdo je tu king.

2. Mudhoney byli normální kapela. Tohle popsal vynikjícně Aran tady, a já to můžu jen podepsat. Bylo tak snadný se s nima ztotožnit, tak snadný si představit, že tohle bych moh zkusit taky. Jestli jsem občas mluvil o tom, že jsme v SR studovali u Dischordu, AmRepu a Touch and Go, tak nesmí chybět informace, že základní rychlokurz jsme dostali u Sub Popu a hlavně u Mudhoney. Všechny ty prvotní pravidla: Kytaru vyhul tak, ať to píská. Do basy se opírej jako šílenec. Do bubnů třískej tak, abys je skoro zlikvidoval. Za mikrofonem vypusť duši z těla. Takhle jednoduše se to tehdy celý jevilo. (Dan Peters pro mě navždy zůstane ta zběsilá houně, z který jsou za bubnama vidět jen vlasy, i klobouček odpouštím.)

3. Marcus Armando. Ano, tohle je unikum a největší zbraň Mudhoney (ty zbraně jsou vlastně dvě, ještě samosebou kytara Steva „Erica Claptona“ Turnera, jak mu říkaj v tom filmu, na kterej můžete jít do Světozoru). Mark Arm je pro mě další megafrajer dějin rockový hudby. Poznáte ho, jakmile otevře hubu, mýlka neexistuje. Vždycky to byl takovej trochu zvláštní ksicht, vyzáblej, to zplihlý blond háro, možná před patnácti lety dokonce trochu atakoval kategorii „ptačí habitus“ (to je Kupónův termín, díky za zapůjčení), ale vždycky to byl sympaťák a frontman jako kráva. Skladník u Sub Popu, velkej borec.

4. Mudhoney ustáli neúprosnej tok času, a navíc s grácií. Postupně se sice moje šílenství po Mudhoney zvolnilo (stejnou větu jsem před časem použil o Dinosaur Jr., hehe), pár desek jsem vypustil, až se v roce 2006 ukázalo, že budou hrát v Praze. To byl ten koncert v Roxy, kde spousta lidí s otevřenou pusou zírala na Esgmeq, turné k Under A Billion Suns. A nezapomenu, jak jsme tak s klukama stáli někde po straně vedle dost zběsilýho kotle, když začali hrát Hate the Police... jen jsme na sebe koukli a někdo řek: „Nic se nezměnilo ty vole.“

Tak takhle nějak. Ve středu 29. května v LMB. Mudhoney a Gnu. Není myslim co dodat.