Silver Rocket

Mono 2006 - 2014 - ???

Nedám na Mono dopustit. Někdy mi připadá, že současná hudba, její vnímání a její rezonance v médiích připomínají zrychlenej film se spoustou střihů, blikajících obrázků a divokejch barev. Všechno je explicitní, neónový, šokující, ostrý lokty, jediný pravdy i ironický štěky – a hlavně hodně nahlas. Naproti tomu Mono se od prvního koncertu, kterej jsme jim dělali v roce 2006 na Sedmičce, posunuli jen minimálně. Svůj zvuk (kterej byl v roce 2006 v podstatě „novej“, ale dneska zní až neuvěřitelně „tradičně“) spíš vybrušujou, než že by ho zásadně měnili. Sníh na jaře sleze – a Mono vydají po cca dvouletý pauze novou desku.

Tempo všeho, co Mono dělají, souvisí s tím, jaký to jsou lidi. Na desetibodový škále sympatií a skromnosti, podle který hodnotím většinu kapel, jsou Mono na čísle 9,5. K dokonalosti chybí jen to, že bych je chtěl vidět častějc. Když jsme jeli s Landofkou teď v létě na nějakej koncert a kecali jsme v autě o Mono, Landofka to trefil úplně přesně: „Připadá mi, že je na nich něco sympaticky lokálního,“ povídá. Je to tak. Nikdy jsem v Japonsku nebyl, ale myslím, že Mono by nemohli znít tak, jak znějí, kdyby se dali dohromady třeba v Kalifornii. Mají v sobě přesně tu kýčovitě romantickou představu o Japonsku, kterou si v sobě nesu od doby, co jsem propadnul komiksům „Lone Wolf And Cub.“

Z těch dvou desek, který Mono letos vydali, maximálně doporučuju „The Last Dawn.“ Jestli s touhle kapelou třeba začínáte, navrhuju právě tohle album. Od „You Are There“ (2006) je to nejlepší materiál Mono. Soustředěná kapela, zvuk oholenej na nezbytný minimum, ale přesto neuvěřitelně mocnej a smutnej.

Zakončím to tady úplně stejně jako recenzi na desku „For My Parents“ z roku 2012 (když tak TADY). Rider Mono (to je taková ta věc s detailama o zvuku a dalších věcech, kterou kapela posílá promotérům) začíná už od roku 2006 větou: „Generally the performance of Mono fits very well in a peaceful environment.“ Tak letos v Podniku!