Silver Rocket

Proč se těším na Swervedriver

Bájné (ale v mnoha ohledech už taky pěkně otravné) devadesáté léta považuje řada lidí za dobu, kdy byly v podstatě vydolovány poslední šachty invenční kytarové hudby. Já si to myslím taky, minimálně v tom smyslu, že si dnes neumím představit kyt. kapelu, která by byla tzv. stylotvorná, ale zároveň široce populární, třeba jako RHCP, jejichž desky včetně té poslední mám hodně rád, ale zázraky se tam nedějou. Namítne se mi, že spousta tzv. okrajových kapel přece s kytarama pracuje tvůrčím stylem, a bude to pravda, ale často z nich mám nežádoucí „all work no play“ pocit. Co píšu, ale neznamená, že bych v brzké době očekával zánik kytarové muziky – možnosti nejrůznějších kombinací jsou skoro neomezené, lidi to pořád fanaticky baví a snobská futurologie asi nemá mimo odborné (sic!) kruhy zásadní dopad; spíše dojde k postupnému umenšování jejího podílu na objevování „nové“ hudby.

Řada kapel je a) populární zaslouženě, jiné zase b) navzdory tomu, že nestojí ani za holubí shiet (třeba Weezer, ale příklady by se našly i v našem miniaturním měřítku), spoustu dalších nikdo neznal buď c) proto, že byly slabe jak čaj, nebo d) z toho důvodu, že tenhle svět je v zásadě promarněná šance. Swervedriver patří k poslední skupině. Tahle skrytost ovšem z dnešního hlediska představuje určitou přednost, výhodu oproti vyhořelým star-rockerům (není větší utrpení, než když člověk narazí na svůj oblíbený sonk v kontextu nebo momentu, který ho degraduje – a tím kontextem je srandovní stín toho, kdo ho složil). Výhoda spočívá v tom, že jinak vždycky podezřelé návraty (comebacky už dávno každému slušnému člověku lezou krkem) jsou o něco omluvitelnější. Swervedriver z tohoto nepěkného zástupu vyřazuje, že se stihli vrátit dříve, než s tím začal každý Jirka, co v 90. letech s Tondou a Michalem nazkoušel 7 písniček. Sympatické je i to, že se kapela vrátila s novou hudbou (ta sice vznikala roky, ale dopadlo to, jak asi víš sám/a, fenomenálně).

K napsání těchhle několika slov mě definitivně přinutila myšlenka, kterou už mezitím ve svém textu naťukl Uomo universale známý jako Adami Arani: „Swervedriver byli jediná kapela tý doby, u který člověk nemohl na první pohled s jistotou říct, jestli pocházejí z Anglie (protože trochu kytarovka to je) nebo z Ameriky (protože heavy to je taky dost).“ Popis zvuku je vždycky věc ošemetná, a tak radši nabídnu ukázku z poslední (ještě jednou opakuju, že v ý b o r n é) desky (sleduj, jak se postupem času pevný hlavní riff rozpíjí):

Já sám jsem Swervedriver objevil někdy kolem roku 2012 a právě Raise a Mezcal Head se mě soustavně držely další dva nebo tři roky (jak jde možná i slyšet). Byla to krásná doba, kdy jsme hráli dost koncertů (při cestách na ně obě alba mocně rotovaly) a kdy jsem měl hodně vlasů. Žehnám těm časům. Moje osobní hymna (vždycky jsem měl rád kapely, co se na pódiu tzv. hýbou, ale časem jsem se naučil ocenit i ty, za které se hýbe hudba – tohle je dobrý příklad druhé opce):

Loučím se s tebou. Přijď a pamatuj: velocius quam asparagi coquantur.
Andreas

P.S. Adam Franklin, mainman Swervedriver, hrál v Sophii a na Unknown Harbours nahrál do téhle věci zajebistą gitarę:

https://sophia.bandcamp.com/track/st-tropez-the-hustle